Západní Sicílie

Komentovaná fotogalerie je zde: vytahni-paty---zapadni-sicilie.webnode.cz/                               Palermo se tam nevešlo, tak jsem ho usadila zde: vytahni-paty-do-palerma.webnode.cz

Kdo? Zas jen já.

Kdy? Podzimní prázdniny, 23.10. - 30.10.

Počasí? Ne v nejlepší náladě, ale celkem milosrdné na to, že na východě lilo jak z konve, padaly trakaře, řádily povodně a tak. Nebylo přímo azzurro. Na nebi se střídaly atmosferické jevy v mnoha odstínech, oblaka dodávala krajině dramatický ráz a mně adrenalin, neb jsem nedisponovala stanem a případný déšť by znepříjemnil spaní v otevřené krajině. Teplota vzduchu i moře příjemná na koupání, chození, obdivování památek.

Doprava: Ryanair a místní vrtkavé a nahodilé spoje (v říjnu přestávají fungovat, nikdo neví, co, kam, kdy a odkud jede).

Ubytování: 3x v hostalech (sdílené dormitory, 16 - 24 e),1x v obytném přívěsu (8 e), v lese (romantika gratis), v jeskyni (naprosto super), ve vinohradu poblíž letiště (účelné,pohodlné a celkem nudné).

Potrava: Z gastronomických požitků na mě nejvíce zapůsobilo sicilské víno, frutti di mare, street food v Palermu, hlavně geniální arancini. Pohříchu se stávalo, že jsem na jídlo neměla moc času, vlastně ani na jeho nákup, takže jsem hlad řešila těmi jejich rychlými panini.

Zajímavá setkání: ano, tentokrát byla a bylo jich hodně. Sicilané jsou velmi kontaktní a já jsem přitahovala značnou pozornost tím, že jsem chodila v triku bez rukávů, zatímco oni, z nepochopitelných důvodů, v bundách.

Náklady: letenka s priority asi 2600, útrata na místě 8 200.

Co bylo? Tentokrát nebyly kulturní zážitky pouhou ingrediencí, ale podstatnou složkou celkového projektu. Trapani a Erice, Palermo a Monreale, elymská Segesta, Castellammare, Marsala, přírodní termály, pláže a plážičky, 2 treky a pěší přesuny, které se žinýruju za treky vydávat (Alcamo - Terme Segestane 8 km + 4 km noční pochod do lesa Bosco di Calatafimi, necelých 10 km v oblasti Mozia-Birgi, saliny, letiště). Trek první Segesta - Castellammare po turistické červené zahrnuje pěknou kultivovanou i divokou krajinu, 25 km pohody a kochání. Trek druhý: Scopello - Riserva dello Zingaro - Macari - Monte Cofano - Custonaci, asi 27 km, mix horského charakteru, výhledů na moře i koupání na překrásných plážích, bonusem je kamenná opuštěná vesnička Baglio Cosenza a nocleh v jeskyni. Celý ten koktejl dochucují saliny nedaleko Mazia-Birgi.

Celkem nachozeno: tentokrát jen něco přes 80. Počítám jen kilometry v přírodě.

Cestonerář:

První den, přílet před polednem. Dáme se dohromady čtveřice a jedeme do Trapani taxíkem za 7,50 na osobu, neboť v říjnu a v sobotu k tomu nejezdí autobus. V nejkratším možném čase po dosednutí letadla se válím na pláži, lemra líná. Slunce se snaží vyvrátit nesympatické předpovědi i výstražné řeči taxikáře ohledně deště. Nakonec jsem stejně vyměkla a ubytovala se v hostalu Hostelleria, který jsem okupovala pouze já a jeden Japonec. Odpoledne jedu do půvabného Erice, které se vypíná nad Trapani. Dopravím se busem a lanovkou. Cesta zpět je příjemná procházka s výhledy (6 km k městskému autobusu). Večer bloumám po centru, obdivuji sicilské baroko i příjemnou atmošku. Dojdu až k archeologickému muzeu na špičce zabíhající do moře. Roberto (můj ubytovatel, milouš) mě informoval, že právě tady se odděluje Středozemní a Tyrhénské moře. No nevím, mně by se zdál logičtější poloostrov San Vito lo Capo.

Druhý den: vstávám se svítáním, abych si znovu prošla město, hradby, promenády. V 10 odjíždím do Palerma (asi 2 hod cesty), tam se rovnou ubytuji a nechávám se strhnout vším, co město nabízí. Impozantní normansko-arabské stavby (UNESCO), barokní kostely hýřící tvary, oprýskané omítky, půvabná i odporná zákoutí, odpadky, kontrasty, hemžení, hluk, noblesa, tržnice připomínající Maroko... Odpoledne jedu do Monreale nad Palermem (asi 15 minut jízdy), abych obdivovala katedrálu Nanebevzetí Panny Marie, jednu z nej památek normanské architektury. Právě tady před 35ti lety proběhl můj první kontakt s Itálií a západním světem, ale to je jiná a moc dlouhá story.

Večer trávím v poklidu v hostalu Balarm, který tímto doporučuji. Konečně došlo na tu předpověď, počasí, že by psa nevyhnal. Vařím si polotovary nakoupené v sousedním Lidlu a popíjím skvělé, jak jinak, sicilské víno.

Třetí den. Jedu okouknout pláž Mondello, bílý písek, azurová voda. Lehce podmračené nebe zaručuje, že jsem tu téměř sama. Usídlím se v plavčíkově budce, popíjím pivko, užívám si klidu. Jenže nevydržím dlouho na jednom místě, tak jedu zpátky do Palerma, které mě uchvátilo. Prohlížím přístav, parky s obrovskými stromy (Ficus magnolioide, nejrozsáhlejší v Evropě), divadlo Massimo největší v celé Itálii, kostely San Cataldo a San Giovanni degli Eremiti s jeho arabským stylem i zahradami atd. atd. Prostě mě to město ulovilo, tak jsem zůstala o den déle. A stále toho hodně zbývá pro příležitost, že bych se zas za 35 let vrátila. Kapucínský klášter s vysušenými mrtvolami byl zavřený, ale neva, tehdy mě vyděsil dostatečně. Místo toho jsem shlédla výstavu o sicilské mafii. Výsledný dojem byl ještě děsivější.

Čtvrtý den. Jako vrchol i závěr celého pobytu v hlavním městě jsem určila Palatinskou kapli. Fakt je úžasná. Mormansko-arabský i byzantský styl tu je zřetelný, mozaiky září, vypravují Starý i Nový zákon, ze stropu visí arabské dekorativní "krápníky", výzdoba u křesťanských staveb naprosto unikátní. Součástí prohlídky byla i výstava dvou děl Billa Violy. Poprvé jsem ocenila videoart. Míra spirituality vysoká, dojem hluboký, viz: https://www.youtube.com/watch?v=Gqf_cuDf9qI&ab_channel=EggHead 

a Čtyři živly:  www.youtube.com/watch?v=0YakG7SnTJM&ab_channel=PL%C3%81CETMadrid

Pak už jsem se oddělila od výdobytků civilizace a přepravila se do Alcama, kde měl začít první trek po turistické červené. Upřímně řečeno, tento úsek, tedy Alcamo - terme segestine (jezírko s horkou vodou) prostě nestojí zato. Je veden buď po silnici nebo (toho času) v bahně, krajina je zraněná průmyslem, zkrátka nic moc. Nicméně jde asi jen o 10 kiláků a nějak jsem se k té horké louži dostat musela.

Termály v přírodě, to je prostě žůžo. Voda 47 stupňů, pěkné okolí, klídek, Heineken v ruce. Naložila jsem se na několik hodin. Trošku jsem prošla i okolí. Jakýsi čiperný dědula mě zavedl do jeskyně, kde byla voda horká tak, že jsem se odvážila sednout na bobek, nic víc, ale dědek se čvachtal, až se mu krev vařila. Přes zimu sem chodí každý den. Za zimu je považován i říjen. Nakonec jsem v jezírku zůstala skoro sama. Ještě tam bloumal jeden fešák. Už byla tma, tak jsem mu zřejmě připadala atraktivní, takže mi nabídl doprovod. Zbavila jsem se ho celkem snadno. Prostě jsem šla svým tempem a po 200 metrech odpadl. Prostě to byl Ital.

Mám docela ráda ty chvíle napětí, kdy nevím, kam hlavu složím. Nakonec jsem došla do lesa na kopci, uchystala svůj bivak a zalehla. Hicovala jsem skoro až do rána a rozbolely mě stoličky. Možná jsem to s tím vařením mé osoby přehnala. Kolem čtvrté hodiny ranní poblíž přejela dvě auta po cestě, o které jsem neměla tušení. Těžko říct, jestli to byli ochránci přírody před tuláky nebo jestli jeli zakopávat nějaké mrtvoly. V každém případě jsem dělala, že tam vůbec nejsem.

Pátý den jak malovaný. Dlouho slibovaný déšť stále nikde. Došla jsem do města Calatafimi-Segesta (domy za 1 euro), asi 5 km přepěknou krajinou, a sháněla se po nějaké dopravě do archeologického parku Segesta. Pátrání po fermatě-zastávce skoro připomínalo detektivku, zjistit odjezdy už vysloveně spadalo do kategorie mystery. Nezapomínej, že pokud najdeš vyvěšený jízdní řád, tak neplatí, zvláště v říjnu ne. Nakonec jsem se šla optat do baru naproti zastávce. Barman sice odjezdy nevěděl, ale povídá: "On tě tam Paolo doveze" a Paolo galantně souhlasil, usadil mě ve svém voze, vedl společenské řeči, dovezl, v pořádku a nezneuctěnou vysadil a vrátil se dopít své kafe. Takoví jsou Sicilané.

Elymský chrám v Segestě, zbytky hradeb, divadlo, to vše je zasazeno do zvlněné krajiny, to vše lahodí oku i duši. Z obdivování středověkých i pozdějších úchvatností jsem se vrhla přímo do starověku. Odtud jsem se pak vydala směrem k severnímu pobřeží do Castellammare del Golfo. Cesta je na mapách.cz značená jako červená a kromě krátkého úseku na začátku, kdy se musí přejít dálnice, je parádní a velmi ji doporučuji jak pěšákům, tak cyklistům (ti by ale poslední úsek museli pořešit jinak). Asi 25 km. V Castellammare je ubytko docela drahé, zvlášť když jedna musí platit dvoulůžák. Nicméně jsem vyčuchala camperplac, kde mě paní Marie ubytovala v obytňáku, dala svíčku, baterku, popovídala a tak.

Šestý den. Prohlížím město, přístav, nábřeží, hrad, ale hlavně nasedám do autobusu společnosti Russo, který mě odváží do Scopella, výchozího místa do Riserva dello Zingaro, s trochou humoru a nadsázky přeloženo jako rezervace Cikánů. Je to paráda zkřížená a nádherou. Cesta při pobřeží stoupá a klesá, odkrývá luxusní výhledy, nabízí romantické pláže s vodou jak z Karibiku, tedy co se barvy týká. Platí se sem vstupné, ale stojí to zato. No, nevím, zda v sezoně, to tu musí tahnout průvody. Koncem října naprostá pohoda. Dojdu až k prehistorické jeskyni Grotta dell´Uzzo, naposledy se tu vykoupu, spočinu na plážičce a pak se vydám na přechod poloostrova. Něco nastoupám k Baglio Cosenca, pak ještě dál ke kamennému přístřešku, který aspiroval na post ubytování a magická noc. Jenže okna měl vymlácená, kolem střepy, byl sice na nejvyšším, tedy nejpěknějším, ale nechráněném místě a zrovna se spustil vítr. Pokračovala jsem tedy sestupem k Macari a narazila na pěkně zašitou jeskyni, velikost tak akorát pro mě, možná i dva by se vešli.

Sedmý den. Prakticky poslední. Opět vstávám s rozedníváním a směřuji do Macari s vidinou skvělého kapučína. Prdlajs, všechno zavřeno. Alespoň mám příležitost umíchat si svou ledovou kávu na pláži. Vydávám se do Riserva Monte Cofano, krása korunovaná závěrečnou jeskyní Mangiapane. Vlastně je to skanzen, ukázka venkovského života s domečky vtěsnanými do rozlehlé jeskyně. Odtud jsem šupajdila do Custonaci, ne po silnici ale přes kopec, odkud opět famózní výhledy do kraje, na mramorový lom, na Cofano i na druhou stranu, na kopec s Erice. Autobus do Trapany jsem chytla s minutou čekání. Potkala jsem v něm skupinku Čechů, učitelů, jak jinak touto dobou.

Přesedla jsem na vlak do Marsaly, kde jsem si chtěla nakoupit jídlo, víno, dárky. Opět prdlajs, horko těžko jsem v baru koupila flašku vína za 10 éček. Vrátila jsem se s ní do Mazia-Brindisi, abych zjistila, že přímo u nádraží je obrovská enoteka. Vydala jsem se k proslaveným salinám a k muzeu soli. Krása, romantika, nádherný západ slunce.

Cestou zpět jsem se usadila v zavřené restauraci a popíjela své vínko, zrak upřený na syté barvy nad mořem, obloha se předváděla v divoké červené, růžové, v odstínech modři do té doby, než to všechno pohltila tma. Být na jiném ostrově, zůstala bych tu na noc, ale Sicílie přeci jen nemá nejlepší pověst ohledně bezpečnosti, tak jsem došla na vyhlídnutou vinici poblíž letiště a usnula jak špalek právě tam.

Návrat. Na letiště je celkem pohodová cesta mezi vinicemi. V Praze jsme dosedli přesně ve 2, ve 14.13 mi jel autobus na Veleslavín, tam jsem měla 5 minut na přestup na vlak na Masaryčku a tam asi 2 minuty na přestup na vlak domů. Pavlik mě navigoval, čímž mi způsobil osobní rekord na cestě z letiště dom.