Údolí Nilu

Fotogalerie se nachází zde: vytahni-paty-k-nilu.webnode.cz

O cestě údolím Nilu

Stavitelské a umělecké projevy Nové říše měly za úkol ohromit, ba přímo uvrhnout starověkého človíčka do pokory, obdivu, uctívání. Funguje to dodnes. Monumentální chrámy, kolosy, robustní kolonády s dvacetimetrovými sloupy, které zdobí hlavice v podobě zavřeného či otevřeného květu papyru, pylony, velkolepá nádvoří, vše pokryté reliéfy, často barevnými, vždy tajemnými, neboť sdělují dávné události, kde se mísí historie s mýty, postavy lidské a božské - to je unikát, jedinečný v celém světě. Semlelo mě to tak, že si tenhle patos nedokážu odpustit. Prožitek byl obrovský, nečekaný. Dovedl mě k hlubšímu nepochopení světa. Howgh, dál už budu věcná.

Kdo? Moje maličkost.

Kdy? 17.1. - 25.1. 2020

Hlavní téma: starověké památky a Nil

Zážitky: nemají srovnání s čímkoliv jiným. Vizuální útok, ohromení, fascinace.

Počasí? Ideální na prohlídky monumentů. Přes den asi 20, v noci kosa. Slunce, azůro.

Egypt a Egypťané: odpadky, špína, otravování, tedy až na výjimky. Jak mohla taková civilizace takhle upadnout?

Dopravní prostředky: Flixbus, Condor, místní autobusy a vlaky, taxi, tuk tuk, velbloud, kolo, lodě. Na území Egypta jsem najela 1645 km + drobné popojížďky či pěší turistika.

Ubytování: hostaly s atmosférou, z nichž je nejpůvabnější Baba Dool na Elefantině

Náklady: něco pod 13 tisíc sakum prásk. Z toho letenka 3 a půl bez zavazadel, cestovala jsem fakt hodně nalehko. Poměrně dost jsem dala za vstupy. Ubytování skromné, tedy i levné, jídlo taky. Přepočet: 1 EGP = 1,45 kč.

Itinerář: pečlivě připravený, fungující a doporučeníhodný. Začnu s ním, vlastní cestopis a postřehy na závěr.

Co jinak? S daným časovým rozmezím nic, ale kdyby byli studenti na manažerské praxi déle a já měla času o pár dní více, tak bych to viděla jinak. Začala bych Káhirou (Egyptské muzeum) a pyramidami v Gíze a Sakkáře, pak nočním vlakem do Luxoru, kde bych se napojila na daný itinerář. V lokalitách bych si nechala níce času. Mám důvod jed do Egypta ještě jednou.

Co teda bylo?

1. Odpoledne přílet z Mnichova do Hurghady, první kontakt s egyptskou kulturou. Odpadky, sutiny,nezajímavé, ale živé město. Downtown. Mešita El Mina Masjid, rybářský přístav a trh. Na New Marině jsem nebyla, zajímá mě spíš opravdový život než nablýskaná kulisa.

2. Ráno Go Busem do Luxoru. Asi 4 a půl hodiny cesty pouští. 135 egp. Ubytování v centru v hostalu New Everest (7 dolarů vč. snídaně). Prohlídka města, Luxorský palác, Museum of Luxor a večerní šou v Karnaku za 300 egp (nedoporučuji, daleko lepší je vidět Karnak ve dne)

3. Odjezd vlakem do Asuanu. Prohlídka bláznivého města na východním břehu. Unfinished obelisk - nedokončený obelisk královny Hatšepsut. Ubytování v nubijské vesničce na ostrově Elefantina. Hostal Baba Dool je zážitek sám o sobě.

4. Výlet do Abu Simbel (UNESCO) - 30 dolarů. Začíná se mezi nocí a ránem, návrat kolem 13 hodiny. Nesdělitelný zážitek, úchvatná stavba, reliéfy, zachovalost. Odpoledne jsem přejela trajektem na západní břeh, který patří Nubijcům. Na rozdíl od Egypťanů jsou v pohodě a umí anglicky. Hrobky faraonských hodnostářů, výhledy na Nil, projížďka na velbloudu, posezení s místními. Speciální večer v Baba Dool.

5. Elefantina - muzeum Animalia, další u Mohameda, potom ještě jedno + Old Town. Trajekt Movenpicku do Asuanu, vlakem do Luxoru, půjčení kola (100 za 2 dny), večerní projížďka.

6. Hned brzo ráno jsem přejela na západní břeh, abych celý den nevycházela z údivu. Kolo mi umožnilo rychlé přesuny bez nutnosti brát si taxíka (400). Memnonovy kolosy, kolem Ramessea do Haštepsutina chrámu v Dér el Bahrí, Údolí králů - hrobky Ramesse III., Ramesse IV a Tausert a Setnakht, chrám Medínit Habu, Údolí královen a tři hrobky.

7. Dopolední prohlídka Karnaku (UNESCO). Muzeum mumifikace. Odjezd do Hurgady. Ubytování u Khaleda. Old School - konečně pivo, jinak jsem přežívala na whisky z duty free.

8. Odpočinek na pláži (50 egp), šnorchlování. Zajištěné soukromí, skoro celý den jsem tam byla sama. Navečer mě Khaled provedl po ovocném trhu, dali jsme čaj, rozprávěl o místních poměrech.

9. Dopoledne jsem se zas válela na pláži, tentokrát písečné (20), odpoledne odlet do Mnichova a pak Flixbusem do Prahy.

Cestopis

Údolím Nilu z Luxoru do Abu Simbel a zpět, plus ožblouchnutí ve slané vodě na plážích Hurgády.

Hurgada

Praktické info: Condor přistál na starém letišti, na terminálu 2. Jediný fungující bankomat jsem našla v prostoru pásů na zavazadla. Koupila jsem si whističku. 20 dolarů litr. Menší rozměry nevedou. Nelze platit kartou. Nikde. Jak z letiště? Taxi 250 - 70 egp. Někde má být i sdílené taxi za 30 egp, ale než jsem ho našla, tak mě uštvali taxikáři, i když jsem byla dost tvrdohlavá. Jeden mi slíbil, že mě teda za 30 doveze. Prdlajs. Nejmenší bankovka, kterou jsem měla, byla stovka. Prostě mi na ni nevrátil. Vydolovala jsem z něj 30, takže jsem jela za 70, což je vlastně cena běžná pro dobré smlouvače. Poprvé jsem se setkala s tím, že muslim nedodržel slovo. Že se snaží cestovatele ojebat při dohadování ceny, to jo, to je ok, to jsem si zvykla, ale pak by měla dohoda platit. Na zpáteční cestě na letiště už jsem byla rozkoukanější. Jela jsem tam ze Sheration Street místní dopravou za 5 egp a nechala se vysadit u odbočky na letiště. Na terminál to pak je asi kilák. Pochopitelně to funguje i naopak.

První dojem: nezajímavé rozkopané město. Ubytovala jsem se v Hostal City Center - Lilly Apartments ve sdíleném pokoji. Byla jsem tam sama, k dispozici střešní terasu s bazénem. Prošla jsem hlavní třídou k mešitě El Mina Masjid, dala si fresh mango, koupila čerstvou rybu (50) na trhu za mešitou. Rovnou mi ji ugrilovali a byla to suverénně nejlepší večeře z celého pobytu.

Go Bus se pyšní kategorií Delux Plus. Je to dost nadnesené, ale jako jediný umí prodat jízdenku přes internet. 135 liber za 330 km je v pohodě. Spolehlivě mě odvezl do Luxoru. Krajina ve vnitrozemí je vyprahlá. Písečnou Saharu střídá kamenitá jednotvárnost. V poslední třetině se jede kolem kanálu či menší řeky. Každých pár kilometrů přes ni vede most do vsi. U každého mostu je ozbrojená hlídka, modlitební místo a záchod. Krajina u vody je přirozeně zelenější, zemědělci se z ní snaží něco získat.

Luxor - hlavní město starověkého Egypta Veset (Théby)

Současný Luxor je sice stejně neupravený jako Hurgáda, ale má svou atmosféru akcentovanou starověkými chrámy a Nilem. Ulice se hemží lidmi, silnice vozidly všeho druhu, mezi tím kličkují hantoury, tj vyzdobené bryčky tažené koňmy a co pár metrů na mě číhá nějaký otrapa, aby mě nasral. Poznámka ke slovníku tohoto cestopisu: ano, tentokrát budu používat vulgarismy, protože přesně tak se mi to tam honilo hlavou, tomu se nelze vyhnout. Fakt je, že jsem nemohla dokončit jedinou myšlenku, aniž by mě někdo neoslovil pod záminkou různých dotazů, od klasického where are you from a kam jdeš, přes nabídku nejrůznějších služeb a zboží, po prosbu, zda bych nenapsala gratulaci k narození dítěte. Autora této otázky jsem se nemohla zbavit dobrou půlhodinu.

Praktické rady: koupě jízdenky není tak snadná záležitost, jak by se mohlo zdát. Je to operace na dlouhé lokte. Musí se stát fronta. Mě z fronty vyhodili. Je totiž lajna mužská a ženská. Sbíhají se u okénka, kde sedí obdoba naší paní Židlické v dávných časech. Jízdenkář nikam nechvátá. Klidně si dá cigárko, kafíčko, cestující jsou vycvičení a vědí, že obřad koupě jízdenky zabere čas, takže si ji opatří předem. Egypťané se předbíhají, systém zipu je jim neznámý. Naučila jsem se trik. Zapíchnu pohled do očí chlapa, co mě nechce pustit a civím tak dlouho, dokud nepokyne rukou, ať jdu. Jinak je ale vhodné vyhnout se očnímu kontaktu a omezit tím počet oslovení. Ještě je dobré odpovídat na nabídky suverénním "lá, šukran" (ne, děkuji), na další otázku, tedy jestli mluvím arabsky, odpovědět ajwa a pak co nejrychleji odejít středem. Luxor je obtěžováním proslulý.

Z důvodu koncepce dopravy lze cestu pojednat jediným způsobem: tam (Abu Simbel u súdánské hranice) a zpět. Proto jsem v Luxoru byla dvakrát. První a kratší pobyt byl zaměřen na východní břeh a druhý na západní břeh.

Východní břeh - město živých.

Prolíná se tu současný život se starověkou historií. Kypící ruch, barvy, křik víří kolem velebných chrámů nedozírné hodnoty. Jsou tu dva: Luxorský chrám a o pár kiláků dál po proudu Karnak.

Luxorský chrám (80 egp na ITIC) je v samotném centru města, hned u Nilu. Přiléhá k němu mešita Abú al-Hadždžádže, slavné poutní místo, dále rozlehlý park, kde se honí děti, piknikují rodinky, panuje pohoda a odpadky, obtékají ho frekventované silnice, kde mají hlavní slovo hantoury, a nábřeží plné nahaněčů na feluky. Feluka = plachetnice nilská. Chrám byl postaven asi před 3 a půl tisícem let z núbijského pískovce. Je zasvěcen božské trojici, rodince. Začal ho stavět Amenhotep v 18 dynastii, definitivní podobu mu dal Ramesse II., který se neopomněl zvěčnit v obří velikosti dvou kolosů. Osmnáctá dynastie je asi nejzajímavější z celé egyptské třicítky. Z tohoto chrámu vedla cesta do Karnaku. Byla lemována dvěma řadami sfing. Částečně se dochovala, je v rekonstrukci. V rekonstrukci tu je skoro všechno. Egyptologický ústav: https://www.youtube.com/watch?v=mYAqpOsOXfs&list=PLV7KF03GzN2IALpiQQSP7xYobAhOPyXaN&index=9

Faraon měl několik základních povinností. Chránit a rozšiřovat říši, vládnout a chovat se jako bůh, neboť jím byl a s ostatními bohy udržoval blízký kontakt. Obětoval jim, stavěl pro ně chrámy, pokud možno rozměrů nevídaných. To se mi zdá jako krásná a smysluplná povinnost. Když z nějakého důvodu nemohl postavit samostatný chrám, tak přistavoval ke stávajícím a nechával tvořit umělecká sochařská díla. Chrámy se časem zaplnily sochami tak, že nebylo kam plivnout. Faraoni to vyřešili jednoduše. Starší díla pietně zahrabali pod dláždění chrámů a místo nich nainstalovali díla jiná. Pointa? Archeologové je našli ve skvělém stavu. Některé z nich lze obdivovat v Luxorském muzeu, což jsem samozřejmě učinila. Jsou tam k vidění i dvě opravdické mumie někdejších vládců.

Karnak

Karnak jsem navštívila dvakrát. Hned první den v noci jsem šla na zvukovou a světelnou šou (300 egp). Ta pomocí zmíněných efektů seznamuje návštěvníka s historií místa. Je v angličtině, ale lze si vypůjčit aparátky i s jinými jazyky. Upřímně řečeno, nestojí to za to. Karnak je úchvatný velikosti i detaily hlavně za světla. Zašla jsem tam tedy poslední den před odjezdem do Hurgady znovu a strávila nejméně tři hodiny v údivu, skoro v extázi, a to takové že jsem se zapoměla najíst! Já! Doporučuji jít tam brzy ráno, kdy jsou chrámy skoro prázdné. Okolo 10 hodiny začínají najíždět autobusy jednodenních výletů z pobřeží, průvodci ženou své ovečky po hlavních trasách, aby se stihnul našvihaný program, ale ani tak nemají šanci pokazit atmosféru místa.

U pokladny mě oslovil místní průvodce. Průvodci člověka oslovují a otravují všude, ale tenhle měl odznak, noblesu a byl vzdělaný. Stál by zato, ale já už byla z toho věčného otravování tak uondaná a tolik jsem toužila prohlídnout si všechno sama, svým tempem, v klidu, že jsem ho odmítla.

Čím je Karnak tak úchvatný? Je to největší chrámový komplex v Egyptě! A dost pěkně zachovalý. Na jeho výstavbě a výzdobě se podílela většina faraonů. Byl založen někdy kolem roku 1950 př.n.l. Dalších 1500 let ho rozšiřovaly následující generace. Byl kultovním místem boha Amona, jeho ženy Mut a syna Chonsua. Egyptologický ústav: https://www.youtube.com/watch?v=ozIOxAvx4eI&list=PLV7KF03GzN2IALpiQQSP7xYobAhOPyXaN&index=10

Nádraží a cesta do Asuánu

Nádraží jsou ostře hlídána, prochází se bezpečnostními turnikety. Vleklou operací není jen koupě jízdenky, ale i použití toalety (na nádraží v Asuánu). Někde tam záchody jsou. Místní funkcionář mi nabídl/vnutil doprovod, šli jsme někan na x-té nástupiště, kde hulákáním přes kolejiště zjistil, že je potřeba někde získat klíč. Zajistil tím pro mě pozornost všech cestujících, nechal mě grilovat jejich zvědavými pohledy a rozvážným krokem odešel hledat člověka, který by snad mohl o klíči něco vědět. Několik mých pokusů utéct místní neutralizovali: "wait, wait", snažili se zapojit do operace, být nápomocní. Pár minut mě udrželi, ale pak jsem nezdvořile odešla a vyčůrala se v nedalekém hotelu/ubytovně pro Egypťany, kam cizinci nesmí.

Nástupiště jsou o dost vyšší než u nás, takže vylézt na něj přímo z kolejiště, je docela sportovní výkon, v případě, že se tak děje před přijíždějícím vlakem, tak i adrenalinový. Chlapi si tak s oblibou zkracují cestu. Buď je jejich pud sebezáchovy oslaben nebo spoléhají na Alláha : inshallah.

V porovnání s okolím je na nádraží méně odpadků. Cestující je neodhazují, kde je napadne, ale vzorně je směrují do kolejiště.

Ve vlaku. V chodbičce se smí kouřit. Není moc čisto, ale sedadla jsou pohodlná, je dost prostoru pro nohy. Existují 3 třídy. Trojka jen pro Egypťany, vyšší třídy smí používat všichni. Jela jsem dvojkou (30) i jedničkou (60 egp), rozdíl v kvalitě není velký. Spoje, které jsem použila, jely včas. Totéž platí i o autobusech.

Když už jsem u té dopravy, řekla bych, že funguje docela dobře. Ve městech jezdí jakési minibusy, sice bez jízdních řádů, ale zato často a zastaví, kdekoliv na mávnutí. Stojí 2 egp. Pokud cizinec dá vyšší částku, musí zdůraznit, že ví, za kolik je jízdné a že chce peníze nazpátek. Podobně to funguje v Turecku a v Maroku, až na to zdůrazňování, tam vrací automaticky. Pokud bílá kůže vypadá, že hledá dopravní prostředek, zastaví jí několik taxíků, takže před nimi musí do minibusu utéct. No, možná trochu zobecňuji, ale stalo se mi to.

Asuán

Asuán na pravém břehu je jeden velký blázinec, jedna velká tržnice. Buď jdeš rychle za stálého opakování "lá, šukran", nebo se nehneš vůbec a zabředneš do rozhovoru osobního (where are you from) a následně obchodního (it is cheap). Naučila jsem se jednoznačně odmítat. Žádné maybe, ani later, prostě jednoznačné NO! Egypt mě vyškolil v oblasti asertivity víc než promovaný psycholog. I nábřeží je hodně frekventované. Za řeč tu stojí Nubijské muzeum a Nedokončený obelisk královny Haštepsut. Je vysoký 42 metrů, což je unikátní, ale zůstal v žulovém lomu nevyloupnut, protože se ukázalo, že kámen má nepřekonatelnou vadu. Michelangelo si s podobným problémem o pár tisíc let poradil a Davida vysochal, ale ten nemá tak obrovské rozměry.

Ubytovala jsem se na Elefantině, ostrůvku uprostřed Nilu. S pravobřežní stranou je spojena dvěma trasami trajektů (5 egp) plus jedním navíc, co směřuje do luxusního hotelu Movenpik. Na ostrově je jiný svět, klidný, milý. Prošla jsem nubijskou vesničkou. Urbanistika tu je nahodilá, domečky skromné. Ulice, vlastně uličky, nemají dláždění, člověk se brodí v prachopísku, ale přesto jsem po asuánském mumraji cítila úlevu. Kromě lidí se tu volně potulují kozy. Ty navíc kopulují, kde je napadne.

Došla jsem k hostalu Baba Dool (11 dolarů). Provozuje ho krásná postarší Nubijka. Mluví anglicky, působí velmi mile a důstojně. Moc se mi líbila a hostal také. Jde o stavení v nubijském stylu s patiem a třemi ložnicemi, k tomu má dvě terasy s výhledem na Nil a botanický ostrov. Sousedí s pyšným Movenpickem, ale je mnohem autentičtější a já ho řadím k hlubokým pozitivním zážitkům. Shodou okolností ho zaplnil výhradně ženský element. Dvě Belgičanky, dvě Argentinky a já. S holčinama z Argentiny jsme si objednaly výlet do Abu Simbel (30 dolarů).

Další noc přibyla Anna - Ukrajinka a plnokrevná dobrodružka. Cestovala do Súdánu, měla s sebou spacák, klidně se v něm vyspí v poušti, je to bytost odvážná, zkušená, povznesená nad hovadiny. Neplánovaně vzniklo posezení čtyř neznámých a zároveň blízkých lidí. Mlaďasky Argentinky se neúčastnily, padly vyčerpáním po Abu Simbel. Ta mládež nic nevydrží. My ostatní jsme seděly na kamenných lavicích před svými světnicemi, jen tak v improvizovaných pyžamech, nic jsme nepopíjely a ani jsme se nešly přiodít, protože jsme nechtěly pokazit kouzlo chvíle, kouzlo sblížení, souznění, které se s odchodem do pelechu rozplyne a nikdy neobnoví. Zůstaly jsme dokud nás zima nezahnala pod deky.

Abu Simbel

Jela jsem tam s argentinas. Vstávaly jsme ve 3.15, použily trajekt Movenpicku (zdarma a kdykoliv) a čekaly na pick up s půlhodinovým zpožděním. Mezitím jsme se přirozeně sblížily. Holky byly fajn, právě dokončily medicínu a vyrazily si na dvouměsíční trip po Evropě, Africe a Asii. Egypt jim připadal nejvíce ohromující a nejvíce opruzný ze všech zemí, které poznaly, zrovna tak jako mně. Měly za sebou Káhiru, příšerné město, nejošklivější z jejich cesty. Měly za sebou Maroko, cestu do Merzougy, kde jsem shodou okolností byla před pár měsíci. Všechny jsme za sebou měly zkušenost nocování v poušti, všechny jsme složily hold Madridu a Španělsku a všechny jsme se těšily na Abu Simbel.

Abu Simbel mám dobře nastudovaný, vykládám ho studentům v hodinách DEK, ale skutečnost překoná veškeré teoretické poznatky, veškerá očekávání. Jede se tam asi tři hodiny pouští, nachází se totiž úplně na jihu, v blízkosti hranic se Súdánem. Je to vzácný světový unikát, pochopitelně chráněný UNESCem. Do skal ho nechal vytesat Ramesse II z 19. dynastie ve 13. století př. n. l. Vlastně tu jsou dva chrámy, velký a malý. Oba nádherné. Všichni znají pohled na čtyři kolosy Ramesse II, ale jejich velikost vynikne až ve srovnání s hemžením nadšených lidských mravenců okolo nich. Výpravné reliéfy uvnitř nenechají chladným nikoho z návštěvníků. Náše vozidlo dorazilo v 7.45, takže byl čas na klidnou prohlídku, ale později se nahrnuly davy obdivovatelů a lovců selfies, což je kategorie zábavy sama o sobě. Selfíci cení zuby do svých mobilů na tyči, v kulisách posvátného chrámu se zvěčňují vedle starověkých reliéfů, čekají frontu, aby se jim to povedlo u obzvlášť zachovalého kousku.

Story o přestěhování obou chrámů kvůli vodnímu dílu Násirova jezera asi není třeba zmiňovat, to je všeobecně známo, ale pár zajímavostí ohledně celé akce stojí za slyšení ve videu českého egyptologického ústavu zde: https://www.youtube.com/watch?v=D35BM0sGir4&list=PLV7KF03GzN2IALpiQQSP7xYobAhOPyXaN&index=15

Záchodová zajímavost: hned u parkoviště jsou toalety a vyčůraní toaletáři, kteří počítají s nevyčůranými klienty po několikahodinové jízdě. Požadovali vstupné 1 dolar za urgentní vyřízení vylučovací záležitosti. Já si odskočila v poušti, když jsme čekali na rozjezd konvoje, takže jsem s přehledem došla až na normálně placené záchody v objektu.

Vstupné stojí 250 egp, 133 na ISIC, což jsem neomaleně požadovala se svou ITIC kartou. Strčila jsem ji pod frňák chlapíkovi za okénkem, ale předtím hezky arabsky pozdravila SALAM ALEJKUM.

"Kolik ti je?" Zaútočil chlapík.

"Kolik myslíš?" Odrazila jsem útok. Na to, že jsem toho moc nenaspala mi to přišlo docela pohotové.

"Asi 20?", přijal hru lichometník a nechal mi to za půlku. Zlatíčko.

Do Asuánu jsme se vrátili asi v jednu odpoledne. Mimochodem, není nutné kupovat dopravu přes agenturu, lze dorazit i místním autobusem za zlomek ceny, ale chce to alespoň nějakou časovou rezervu, protože na jeden autobus prý berou jen 4 cizince.

Šly jsme s argentinas koupit jízdenky na další den (1. třída 60). Opět to byla operace, holkám už tekly nervy, bylo toho na ně moc. Pak šly do Baba Doolu, já vyrazila na druhý břeh Nilu. Trajekt byl jednoznačně rozdělen na ženskou a mužskou část. V ženské části byly samé černé zakuklenky a já. Na první pohled mi to přišlo děsivé, ale když se nic nedělo, nikdo mě neosočoval, ba ani si mě nikdo nevšímal, tak jsem pochopila, že to je v pohodě. A bylo.

Západní břeh je poklidný. Je to núbijské teritorium Nemají tu policii, kromě nefunkční turistické, kouří se tu marihuana, protože mají rádi veselý život, úsměv na rtech. Škoda, že jsem si zakázala kouřit.

Šla jsem do hrobek šlechticů a na skalnaté kopce s výhledy na Nil. Nejdříve jsem musela odrazit nabídky velbloudářů a koupit vstupenku (30 na ITIC). Na kopci jsem si kromě pamětihodností vychutnala pohled na Nil, Elefantinu i Asuán, a to za doprovodu věrné whističky. Severojižní orientace Nilu tvoří kříž z východozápadní poutí slunce, to se přímo nabízí podobenství o životě a smrti, to je pak jasné, kam ukládat své mrtvé: přeci na západní břeh, kde mizí slunce, kde umírá den. A když se musí překonat životodárná řeka na bárce, aby mrtvý spočinul, kde má, to je teprve podhoubí pro mytologii. Tady to začalo, Hádes se chopil vesla mnohem později. Cestou zpátky k řece na mě číhal Ali, místní krasavec na velbloudu. Svezl mě dolů, povykládal lokální zajímavosti, pozval na výlet ke klášteru San Simeon, což jsem zařadila do plánů na další den, i když jsem to původně v úmyslu neměla. Dohodl mi soukromý převoz přímo před Baba Dool (20 egp). Tam už jsem jen sledovala západ slunce, po němž se strhla výše zmínění babská party.

Následující den mě probudil klapot kopýtek a kozí mečení. Baba Dool atakovaly kozy. Stará a dvě kůzlátka. Argentinas odjely brzo ráno, Anna svírala v náručí zrzavé kůzlátko, já ulovila černé, paní domu se zlobila a vůbec si situaci neužívala, neboť ji považovala za ostudnou, zvlášť když stará koza vylezla do míst, odkud ji nešlo sundat.

Vyrazila jsem do malého nubijského muzea Animalia (40 egp). Průvodkyně domu mi podala perfektní výklad v perfektní angličtině. Núbijci tu žijí jako menšina. Jsou jiní než Egypťané. Trochu tmavší, mnohem milejší, ne tak otravní. Byly a jsou pro ně důležité tři věci: palma, žena a Nil. Palma je živí, dělá se z ní nábytek, používá se jako stavební materiál. Žena se stará prakticky o všechno: domácnost, děti (klidně i 10), pole, zvířata, nosí vodu, vyrábí předměty. Nil je předpokladem pro to, aby vůbec nějaké palmy, pole a potažmo i zeny byly. Žena maká jak šroub, ale také požívá velké úcty. Chlap dostane jedno jméno po své manželce, první rok dva s ní žije u jejích rodičů, než postaví vlastní dům. Má na starosti práci mimo domov, což sice zní vznešeně, ale nemůžu si pomoct, přijde mi, že nachytat pár ryb či celý den čekat na bílou kůži, co se sveze na velbloudu, není až takový výkon. Dost mě nadzvedla fotka, na které holčičky pracují a kluci si hrají nějaké hry. Prý si tak zvykají odmalinka.

Núbijský dům je generacemi dost dobře vypilován k tomu, aby se v něm dobře žilo. Podlahu v patiu a zároveň kuchyni tvoří písek. Na stěnách jsou věci denní potřeby z palmového listí, od stropu visí klec na potraviny, které se takto chladí a navíc to nesežere nějaké hladové zvíře či dítě. Patium je stavěno tak, aby jím profukoval  průvan. Ložnice je chráněna amulety, ochrannými malbami. Ty fungují i jako záruka klidu, štěstí a hlavně plodnosti. Ložnice má vysoký žlabový strop, aby v ní nebylo horko. Je vyzdobena barevnými kruhy z palmového listí. Ty lze použít i na přikrývání jídla.

Núbijci jsou muslimové, ale jejich víra má i křesťanské a přírodní prvky. Například křest, který se provozuje v Nilu a systém amuletů.

Další zastávkou bylo muzeum Mohameda. Sbírá předměty jak lokální, tak světové. Pozval mě na terasu, kde všechen ten bordel shromažďuje. V jeho případě nejde o hodnotu těch věcí, ale o posezení a popovídání. Uvařil mi skvělou kávu se zázvorem, ukázal jeho sbírku včetně fotografií. Nic za to nechtěl, tak jsem mu alespoň dala oční mast, což byl v dané chvíli jediný užitečný předmět na terase.

Pak jsem konečně dorazila do oficiálního muzea a starověkého města s výhledy na Nil a nilometry. Prochodila jsem, co šlo, vrátila se pro baťoh, přejela do Asuánu. Dopřála jsem si skvostný oběd v restauraci s výhledem na Nil, přejela na západní břeh za Alim a jeho velbloudy. Vyrazili jsme do pouště ke klášteru. V poslední době se věnuji jízdě na velbloudu čím dál tím víc. Ali mě nechal samostatně řídit. Velbloud je mrcha tvrdohlavá, ale nějak jsem to zvládla.

Čas mě tlačil na vlak ve 4. Večer jsem dojela do hostalu New Everest v Luxoru. Krásně mě přivítali a jako štamgasta mě ubytovali v samostatném pokoji místo v jednolůžáku, který jsem měla zaplacený přes booking. Manažer mi pomohl s vypůjčením kola, přestože to jeho hotelové jsem urazila řka, že to není kolo. Půjčila jsem si tedy plečku, která bycikl alespoň vzdáleně připomínala, a dokonce měla i blatníky. To mi v této chvíli (2.2.2020) připadá obzvlášť vtipné, neboť tam skoro nikdy neprší a já se dnes vrátila z výletu ohozená od hlavy až k patě blátem, protože na svém opravdovém kole frajersky blatníky nemám.

Luxor - west side, středa 22.1.2020, den údivu a ohromení

Přivstala jsem si, přejela i s kolem na druhou stranu Nilu (5 egp). Kolo mi dopomohlo k nezávislosti, zbavilo mě otrapů a urychlilo několikakilometrové přesuny. První atraktivita na trase jsou Memnonovy kolosy. Vlastně jsou Amenhotepa III z 18. dynastie, ale Řekové historii zvojtili a nesprávné jméno zůstalo obřím sochám dodnes. Fakt obřím. Měří skoro 17 metrů, s podstavcem skoro 19, přičemž velikost obuvi by dosahovala čísla 3 metry. Kousek od kolosů jsou pokladny, ale já spěchala ke slavnému zádušnímu chrámu královny Haštepsut v údolí Dér el-Bahrí, abych tam byla dřív než nával účastníků jednodenních zájezdů.

Faraonka Haštepsut byla velmi zajímavá dáma. Kromě politických ambicí se realizovala i na poli architektury. Nic z toho nebylo jen tak. Ve faraonské titulatuře vystupovala jako muž, dokonce si na některá oficiální jednání přilepovala faraonský vous. Má ho i na některých svých zpodobněních. Stavby či sochy či obelisky, které nechala svým jménem spáchat, měly v první řadě hodnotu kultovní a pak teprve estetickou. Dneska nás vytočí do obrátek hlavně ta estetická stránka. Její zádušní chrám je velkolepý, perfektně zasazený do amfiteátru skal, vyzdobený jejími kolosy, doplněná kaplí bohyně Hathor. Působí dojmem moderní vyvážené impozantní stavby.

Nedá mi to nezmínit Hathor, bohyni lásky, radosti a tance. Pokud vystupuje jako zvíře, tak to je kráva. Pokud v reliéfech vystupuje jako žena, tak má kraví hlavu a nebo alespoň rohy a mezi nimi slunce. Morale: pokud ti někdo řekne, že jsi kráva, ber to jako lichotku.

Vstupné je 140, ITIC mi neuznali. V kontextu Egypta to je vysoké vstupné, ale vzhledem k nedozírné hodnotě památky to je pakatel. Zkrátka souhlasím s částkou. Nesouhlasím s tím, že se v objektu pohybují přízivníčci, kteří se na návštěvníka nalepí, doprovodí ho tam, kam má i bez nich namířeno a požadují za své obtěžování bakšiš.

Pár kilometrů směrem do hor se nachází Údolí králů. Jede se vyprahlou krajinou, jak jinak. Vstupné platí pro tři hrobky dle výběru, ale nezahrnuje několik speciálních hrobek, které se platí zvlášť, a to v rozsahu od 1000 do 1600 egp. Navštívila jsem a doporučuji hrobky KV 11 Ramesse III, KV14 Tausert a Setnakht a KV 2 Ramesse IV.  Pod pojmem hrobka si nepředstavuj vlhkou díru v zemi. Královská hrobka tu znamená dlouhou klesající chodbu a postranními kaplemi. Vede k samotné pohřební místnosti, k sarkofágu. Prostředí je nanejvýš příjemné. Je to galerie reliéfů. Desítky metrů čtverečních jsou pokryty informacemi o mýtech, vyznávaných kultech, bozích, výjevy ze života faraona. Ale to není to nejdůležitější. Jsou tu popsány návody, jak oživit duši, smysly, jak se znovuobrodit v posmrtném životě. Jsou tu zaznamenána jména a tituly zemřelého, neboť kdyby zanikla, jeho duše by přestala existovat.

Z Údolí králů jsem to nasměřovala zpátky ke vstupní pokladně u Memnonových kolosů. Projela jsem vesničky, projela jsem další lokality, Rameseum a koupila vstupenku (100 egp) do Medinet Habu, zádušního chrámu Ramesse III. Sem výpravy tak moc nechodí, nemá takovou propagaci a dostupnost jako třeba Luxorský chrám, ale tím lépe pro návštěvníka, který sem zavítá. Chrám je mimořádně zachovalý, rozlehlý, vyzdobený reliéfy.

Jízda nekončí! Přesunula jsem se do Údolí královen. Hrobky jsou tu o poznání skromnější než ty v Údolí králů. Snad kromě hrobky královny Nefertari z 19. dynastie, manželky Ramesse II, se kterou jsem se už setkala v Abu Simbel. Tady jsem ji nenavštívila, neboť 1000 egp už bylo nad můj rozpočet.

Poslední den v Luxoru

Jak už jsem napsala, zaplnila jsem ho návštěvou Karnaku. Čas, co mi zbyl do odjezdu autobusu, jsem věnovala muzeu mumificace a pojížďkám po městě, po nábřeží, hlavních i vedlejších ulicích. Dvakrát jsem čelila pokusu o krádež mé plečky.

Zase Hurgada. O Khaledovi

Večer jsem po pětihodinové jízdě Go Busem dorazila do Hurgady. Ubytovala jsem se přes booking v homestayi u Khaleda. Má malý 3 + kk nedaleko soukromých pláží, kousek od mešity. Kolem docela výstavní mešity si pohrává vítr s odpadky. Ulice nejsou dlážděné. Některé domy jsou dostavěné a obývané, některé ne. Jsem v místní čtvrti. Pár desítek metrů odtud je hlavní třída, která se tahne podél moře. Večer jsme zašli na pivo do Old School. V pěkném a kupodivu čistém prostředí jsme si dali Stellu za 35. Naslouchala jsem Khaledovu vyprávění a snažila se pochopit Egypt.

Khaledovi je 50 let. Hodně cestoval a pracoval v Evropě. Je seriózní, vstřícný a nadstandardně se stará o své klienty. Jeho homestay se jmenuje Bob Marley Inn, ale cedulku na domě nemá, neboť to neodpovídá předpisům. Egyptské úřady jsou mistři předpisů.

Poslední i odjezdový den jsem mínila zasvětit odpočinku. Tak se i stalo V pátek ráno mě Khaled vybavil šnorchlem a odvedl na soukromou plář (50 egp), kde jsem byla celý den jediná. Leden nepatří do hlavní koupací sezony, ale mě těch 20 stupňů stačí. Vzhledem k tomu, že jsem se doma koupala v bazénu až do prosince, tak mi voda v Rudém moři nepřipadala nijak studená. Dlouhé molo vedlo daleko do moře, takže bylo možno vlézt do hluboké vody a pozorovat ryby, korály, podmořský život. Asi před 7 lety jsme s Pavlem byli na relaxační dovolené v Sharm el-Sheikh. Tam byl život kolem korálů mnohem bohatší a barevnější. Úplně jiný level, ale tahle cesta byla na jiné téma.

Navečer jsme šli na ovocný trh, také jsme si koupili k večeři čerstvé ryby a než nám je připravili, šli jsme do místní čajovny a rozprávěli.

Život v Egyptě není nijak jednoduchý. Každý se snaží uživit, jak se dá. Vlastně ne každý, většinou hlavě chlapi. Ženské se vdají, rodí děti, starají o domácnost. Nepracují. Mohly by, ale nechtějí, pokud je uživí manžel. Zabrousili jsme na mnoho témat, Khaled má přehled a taky má smysl pro humor.

V den odjezdu jsem se ještě stihla poválet na jiné soukromé pláži (20 egp). Je dosti nezvyklé, že se za přístup na pláž musí platit, ale v případě Egypta to je významné plus. Na soukromé pláži totiž (skoro) nejsou odpadky. Kdyby byla veřejná, a že taková v Hurgadě jedna je, to by byl bordel! Khaled sám se kvůli tomu na své spoluobčany zlobí. On recykluje igeliťáky, odpadky nosí do kontejneru. V Egyptě se vyskytují utečenci ze Sýrie. Jsou pracovití a čistotní. Když si otevřou restauraci nebo kavárnu, všichni raději chodí k nim, protože nabízejí kvalitu a čistotu. Nepochopitelná země.

Odpoledne jsem dorazila na letiště místními prostředky. Vše klapalo na čas, z Mnichova jsem přejela Flixbusem do Prahy a navazujícím vlakem domů. Stále trávím dojmy z Egypta, dostudovávám si materiál k navštíveným lokalitám, přemýšlím o tom.

Proč do Egypta a kam?

Ten nejmasovější důvod je dovolená v luxusním resortu, využít potenciál Rudého moře a slunce, nevystrkovat nos do bídné reality běžného života místních. Prostě si odpočinout a nechat se rozmazlovat. Kdekoliv na pobřeží.

Ale NIL! To je fenomén, kde se zrodila civilizace, kde se stavěly chrámy, když Evropa ještě trčela v pravěku a členové tlup si vybírali blechy z kožichu. Kolem horního Nilu jsou rozesety památky nedozírné hodnoty. V oblasti dolního Nilu jsou pyramidy Staré říše, v Gíze, v Sakkáře, v Dahšúru! Přesně tam bude směřovat moje další cesta.

Existuje i propojení obojího. To jsme zkusili na Sinajském poloostrově v Sharm el Sheikhu. V noci jsme vyšli na Mojžíšovu horu, pozorovali svítání a pak sešli do kláštera Svaté Kateřiny ze 6. století, jednoho z nejstarších na světě. Byl postaven kolem biblického hořícího keře, což jsou fascinující fakta, která povýší válecí dovolenou na kulturní zážitek, v případě křesťana na náboženský zážitek.