Aigüestortes

Fotogalerie:  vytahni-paty-do-aiguestortes.webnode.cz                                                                                    vytahni-paty-do-katalanska-i.webnode.cz

Horský ráj, kde se nebe zhlíží ve více než dvou stech průzračných jezerech, říčky se kroutí nádhernou krajinou a medvědi dávají dobrou noc. Moje duše vrněla blahem pevně zakotvená v přítomném okamžiku, žití bylo jednoduché a průzračné jako ta jezera. Tolik romantický úvod, nemohla jsem si pomoct.

Kdo? Zas jen moje maličkost.

Kdy? V posledních dnech letních prázdnin roku 2022 (11. - 24. 8.) Pak hned šup do práce pod šedivou sprchu slov, slov slov zahajovací schůze.

Co? Hlavní téma byl  NP Aiguestortes i Sant Maurici, ale nechybělo trochu toho plážování a kultury - Vielha, románské kostely v údolí Boí (UNESCO), románské kostely a kamenné vesničky údolí d´Aran, Pobla de Segur, Pont de Suert, Lerida (šlohli mi tam mobil), Tarragona a špetka Barcelony.

Itinerář? Jako vždy vybroušený a natěšený, ale tentokrát prošel mnoha změnami, které zapříčinilo počasí, neexistující cesty na mapách.cz a okouzlující pláž u Tarragony, kvůli níž jsem zrušila ubytko v Bloně a setrvala u moře dvě noci a celý den navíc.

Jak? Většinou na těžko včetně jídla. Ne že by v centrálních Pyrenejích byla nouze o refugia, ale já preferuji spát přímo pod hvězdami, i když k ránu klepu kosu. Nebrala jsem stan, jen bivak a pončo.

Kolik a kudy? Co se hor týká, tak jsem ušla skoro 120 km, nastoupala 5160 výškových metrů a sestoupala 7 500 m. Rozdíl mezi výškovými metry nahoru a dolů je zapříčiněn dostupností klíčových míst sdílenými taxíky. Fakt to mají dobře zorganizované. Většinou jsem chodila po stezkách Carros de Fog (Vozy s ohněm) a Gran Bucle. Něco málo po GR 11, po které chci přejít celé Pyreneje od Středozemního moře k Atlantiku, ale nespěchám, tak si můžu dovolit půvabné odbočky.

Doprava? Vueling a Ryan do/z Barcelony. Původně jsem měla letenku z Toulouse, ale zrušili let.

Ubytování? Několik magických nocí pod hvězdami, jednou hostal v Tarragoně, jednou refugio Estany Llong, jednou útulna v Gento.

Náklady? Necelých 15 tisíc i s dárečkama. Nepočítám čórnutý mobil.

Co teda bylo?

Hned po příletu do Blony jsem chytla autobus Plana do Tarragony (asi 14 e, lze i využít vlak, přiblížit se busem lanzadera na T2, pak do Sants, pak do Tarragony asi za 8 e), ubytovala se v hostalu Tarragona a šla do města. Po krásných samotářských týdnech, kdy jsem dělila čas mezi výkopové práce a čtení u bazénu mi bylo město víc než nepříjemné, přestože má co nabídnout. Městské pláže jsou opravdu dost ošklivé a narvané, raději se jim vyhnout. Báječný Ricardo mi poradil pláže v lese mezi Playa Larga a věží Torre de la Móra, neboli mezi kempem Las Palmeras a kempem Torre de la Móra . Jede se k nim autobusy 11, 12, 16, vystoupit na Solimar nebo Playa Larga, pak pěšky dva tři kiláky piniovým lesem, pronikavě vonícím, nabízejícím výhledy do různých odstínů modři nebe i moře. Už v této chvíli jsem změnila plán na poslední noc. Přeci nebudu spát ve městě, když mám možnost neředěné romantiky na útesu nad mořem. Tak jsem zabukované ubytko rovnou zrušila.

Navečer jsem vyrazila do Leridy, kde jsem měla asi 10 minut na přestup do busu do Vielhy, hlavního města údolí Val d´Arán v centrálních Pyrenejích u hranic s Francií. Vysokorychlostní vlak AVE měl zpoždění, nicméně autobus čekal. Čekal, protože jedna paní si zjistila nejbližší kavárnu od zastávky, zatelefonovala tam a poprosila servírku, jestli by nedošla řidiči říct, aby pár minut počkal! To by mě teda nenapadlo. A kdyby náhodou jo, tak v Čechách bych se vůbec neodvážila něco takového žádat. Tolik k rozdílu mezi českou a španělskou mentalitou.

Ve Vielze jsem už jen přespala, ráno vyrazila busem do sedla Port de Bonaiga, kde začal můj první trek: Bonaiga - Colomers - Salardú, 24 km, 808 výškových metrů nahoru, 1606 většinou krkolomně dolů, jeden a půl dne. Jako první věc jsem si našla hole, které mě pak věrně doprovázely po celou dobu dobu v horách. Sestoupala jsem do krásného údolíčka Val de Ruda a pak vylezla po značených stezkách do místa, kde jsem učinila první chybu. Nešla jsem jako všichni k refugiu Saboredo, to jsem měla v plánu v dalších etapách pobytu, ale šla jsem dle plánu a map.cz po neexistující HRP 24. Když už jsem měla něco nastoupáno necestama, věděla jsem jasně, že je blbost pokračovat, ale jednalo se o celkem krátký úsek, tak jsem tvrdohlavě bojovala dál, což byla ta druhá chyba. Totálně jsem se vyšťavila, takže do Colomers jsem dorazila pozdě a hlavně bez chuti projít okruh Sedmi jezer, tak jsem šla dolů po Via Calda, přespala někde před lázněmi Banhs de Tredós. Druhý den jsem sešla přes vesničku Tredós do Salardú. Dalo by se to i taxíkem, ale to jsem v té chvíli nevěděla. Zkrátka bylo to pěkné, ale dalo by se to udělat mnohem lépe. Dodatečně lituji, že jsem nešla k Saboredu, protože počasí změnilo mé plány tak, že se na něj nedostalo.

Na prohlídku Salardú není potřeba mnoho času. Chytla jsem bus do Espotu, tak akorát na to, abych si tam dala výborné menú del día a hupsla na sdílené taxi (asi 5 e) a vyjela k jezeru Sant Maurici, kde měl začít první ze dvou hlavních treků. Odpoledne jsem využila ke kochací procházce nalehko k vodopádům Ratera a k jezeru Ratera (5 km, 250 nahoru i dolů nalehko) a pak na opačnou stranu k poustevně (2 km, 90 m nahoru a dolů)

Trek Sant Maurici - refugio Josep Maria Blanc - Colomina - Gento - Espui, 34 km, nastoupaných 1565 m, sestoupaných 2205 m, 2 a půl dne. V Pyrenejích to moc nevychází na hřebenovky. Zkrátka nejsou. Spíš se chodí z nějakého údolí přes jedno či více sedel do jiného údolí. Povzbuzuje to zvědavost a touhu vidět, co bude za sedlem a mě to tak baví. Například od Maurici jsem se k jezeru Estany Llastra a spol. musela dostat přes sedlo Collada de Monestero 2716 m, nejvyšší bod této cesty. U překrásných jezer s vyhlídkou na estany Negre de Peguera jsem si schovala batoh na místě, které jsem si vyhlídla na spaní a za mírného poprchávání slezla o 100 výškových metrů refugiu J. M. Blanc u jezera Tort de Peguera na pivo. Snad nemusím zdůrazňovat, že noc byla překrásná, ozdobená hvězdami, naprosto úžasná a že mi byla příšerná kosa ve 2400 m.n.m. Další den se probudil s růžovou váhavostí, pro jaké počasí se rozhodnout. Nechal mě přelézt přes sedlo Collada de Saburó (2668 m), sejít do refugia Colomina, dát si polévku se sympatickým fešákem a získat informace o tom, že se blíží bouřka a že můj původní plán dojít do Estany Llong není v dané situaci až tak dobrý. Popošla jsem tím směrem jen natolik, abych se obdivovala sceneriím kolem jezera estany Tort a zamířila k refugiu Gento, opět na pivo, s přesným načasováním dát si ho v tom největším lijáku. Předpověď se i nadále tvářila nesympaticky, takže i plán B, jít nazítří po GR 11 do Val de Boí, vzal za své. Vlídný podvečer jsem tedy strávila procházkou na lehko po stezce Carrilet d´Estany Gento, pěkně po vrstevnici, v doprovodu zbytků kolejí, které v minulosti sloužily k důlní činnosti.

Přespala jsem v útulně na zemi, společně s mladým párem a jejich psem Focem (Foc= Fuego = Oheň). Ráno jsem se vydala do Cabdelly na autobus v 11.45. Cesta vedla po Carriletu, nádhera, paráda, krávy a adrenalin, páč mezi nimi byl i nerudně se tvářící bejk, a pak podle map.cz měla klesat do vesničky s autobusem. Opět omyl, cesta neexistuje. Nejbližší možné spojení s civilizací tedy bylo sejít do vesnice Espuí, dokonce po cestě pro auta, ale serpentiny prodlužují tento úsek o 12 km, kdy je třeba sejít, v mém časově stísněném případě seběhnout mimo komunikaci, z 2161 do 1234 m. Ještě nahoře v lukách to šlo, ve spodních partiích s lesy a křovinami to bylo nefalšované dobrodružství. Autobus jsem stihla, i když jsem nedošla až na zastávku, ale skočila mu do cesty na silnici. Mimochodem, jel o 10 minut dříve než měl.

Dovezl mě do Pobla de Segur, což je docela obyčejné město, ale oko uspokojí několik krásných secesních objektů, viz foto. Ani bříško nepřišlo zkrátka, neboť Pobla získává cenu za nejlepší menú del día z celého zájezdu. Odtud jsem odfrčela do Pont de Suert, čímžto jsem se spojila s původním plánem, jak místně, tak časově. Přespala jsem u přehrady, opět pod hvězdným nebem. Očekávala jsem koupání v rozlehlých vodách, ale těch je čím dál tím méně, takže jsem pouze naslouchala tekoucímu přítoku.

Ráno jsem hodlala navázat na svůj itinerář a z krásného počasí odjela do Aparcamento Conangles, kde bylo opravdu hnusně. Ve Val d´Aran zas předpovídali bouřky a nepěkno, jak jsem se dozvěděla v refugiu, tak jsem mazala zpátky na autobus a se stejným řidičem jsem se dopravila do Val de Boí do Pla d´Ermita (Sem bych se dostala po GR 11, kdyby mě počasí nechalo realizovat plán B). Obě údolí jsou od sebe vzdálena něco mezi deseti a dvaceti kilometry, ale počasí je zde určováno naprosto odlišnými vlivy (Francie x Španělsko, Atlantik x Středozemní moře), takže se nemůžu divit, že na severu je hnusně a na jihu svítí. Mimochodem, Val d´Arán je vlastně rozvodí mezi Atlantikem a Středozemním mořem.

Když jsem se dostatečně poválela a dosušila věci, vydala jsem se za románskými kostely (UNESCO). Kdysi jsem tu pobývala jako průvodkyně Adventury, tak jsem některé znala. Tentokrát jsem ale očumovala hlavně ty v Taullu a v Boí (4km, 380 výškových dolů). Těsně po siestě a pár skleničkách vína jsem zjistila, že z Boí taky vyjíždějí sdílené taxíky (5 - 6 e) do centální oblasti parku Aiguestortes (1825 m). Tak jsem jela. Kolem jezera Estany de Llebreta (jediné ne ledovcového původu) a vodopádu Cascada de Sant Esperit.

Trek Aiguestortes - Estany Llong - sedlo Portarró d´Espot (2427) - Estany Amitges - sedlo Port de Ratera de Colomers (2572) - Restanca - Estany de Mar - Plan de Nera, 40 km, nahoru výškových 2200 m, dolů 2570, dva a půl dne. Obzvláště tady mě přepadaly myšlenky a pocity, že fakt žiju přítomností a že jsem šťastná. Obklopená nádhernou přírodou, klidem a tichem. Duše si neumí představit, že by mohla dostat víc. První noc jsem spala v oficiálním refugiu estany Llong, při podvečerní procházce mě masivní hejno orlosupů dovedlo k mrtvému býkovi. Ohromné zvíře. Nezabil ho medvěd, ale jiný býk, nejspíš v boji o nějakou krávu. Tak už to bývá. Další noc, ta nejkrásnější, mě obdarovala až nadpozemskými pocity nad jezerem Restanca. Ráno jsem si dala batoh do refugia a vydala se k průzračnému Lac de Mar. Cestou jsme pozorovala obrovské stádo ovcí a práci psů s nimi, vodopád a jako odměnu za výstup jsem si pěkně zaplavala a nechala udělat pedikůru od rybiček, které projevovaly zájem jak o drobečky z pečiva, tak o mě. Pak jsem slezla do Plan de Nera, kde jako příjemné překvapení pro mě, operují taxíky.

Hned jsem do jednoho skočila, a tak jsem stihla koupání v lázních Arties (8 e, 39 stupňů, malé bazénky, spíš nic moc, ale s krásným výhledem na hory). Večer jsem se vydala směrem k Vielze, pohlédla na románské kostely v Garós a Escunhau a ubytovala se na odpočívacím grilovacím místě s pramenitou vodou nad Vielhou. Druhý den jsem ještě prohlédla Betren a Vielhu a stihla ranní bus do Leridy, tedy o půl dne dříve, než velel itinerář. Štrapace asi 9 km, 250 nahoru, 400 m dolů, kromě vesniček s kostely nic ohromujícího.

Po poledni už jsem vystoupila v Leridě (Lleida), prohlédla město, katedrálu, dala menú del día, nechala si čornout mobil (blbka já) a opět změnila plán. Původně jsem tu měla přespat, ale získaný čas z Vielhy stačil na veškerý potenciál Lleidy, tak jsem nechala propadnout jízdenku AVE na následující den a jela obyčejným vlakem do Tarragony, abych strávila noc nad mořem. A den a další noc.

Závěr patřil Barceloně, dojela jsem vlakem na Passeig de Gracia, prošla Ramblas, koupila dárečky a dojela na letiště (zeleným metrem na Pza de Espaňa a pak bus 46 - 2,40 e).

Pyreneje jsou rozlehlé a to je fajn, protože mám kam jezdit a stále něco objevovat.