Madeira

Fotogalerie s popisky je zde: vytahni-paty-na-madeiru.webnode.cz

     Malý ostrov v Atlantiku je velmi plastický. Na jeho reliéfu pracují hory, kopce, hřebeny, tomu odpovídá diverzita rostlinstva, divoce zeleného, páč prodchnutého vlhkostí, mlhou, dešti. Lidská ruka tu parádu vylepšila o levády a tunely. Madeira je stvořená pro chození                      a přemýšlení.                                                                                                                                                    Ostrůvek se honosí různorodými typy krajin. Asi nejvíce na mě zapůsobila laurissilva - vavřínový les, což je unikátní přírodní relikt obývající 15% ostrova. Tajemnou atmosféru podtrhují hororově pokroucené stromy, vytrvalá lesní mlha, hluboké ticho, kdy jsou kročeje návštěvníka jediným a nemístným zvukem. Tato podivná krajina by měla být obývána vílami, čarodějnicemi či jinou havětí, ale byla jsem tu široko daleko jen já. 

Kdo? Já, učitelka užívající podzimní prázdniny. A taky trochu Pavlík. Sledoval mou cestu. Večer jsme si povídali a společně hleděli na měsíc.

Kdy? 23.10. - 1.11.

Doprava: TAP Portugal, s příjemným stop overem v Lisabonu. 24 hodin přesně. Autobusy, 2x stopem, hlavně pěšky.

Řešení covid testů: celý proces má dokonale podchycený madeirasafe. Hned na letišti mi udělali testy. Ještě v noci mi poslali výsledky. Nepředstavovalo to pro mě žádné zdržení a udělali to gratis.

Počasí: touto dobou je rozmarný hráč a je třeba s ním počítat a vybavit se podle toho. Dokáže se změnit během pěti minut chůze. Hned první noc venku a první den dalo najevo, že mě rozmazlovat nebude. Dál už jsem byla vděčná za každou hodinu slunečního svitu. Den a noc se o čas dělily přibližně napůl, od 7 do 7.

Styl: čundr s minimem věcí. Ani stan jsem neměla, jen žďárák a rozlehlé pončo.

Hlavní téma: chození. Treky nádhernou přírodou. Nachodila jsem kolem 100 km, koupala se na sedmi plážích, užívala si svobody, protože jsem mohla nocovat kde a jak se mi zlíbilo, navštívila pár městeček + ten Lisabon.

Ubytování: 1 x v centru Lisabonu, 2x ve Funchalu, 1x v dešti, jinak pod hvězdami a měsícem kolem úplňku. Zážitková noc na Sao Lourenco.

Náklady: necelých 10 000, z toho 4000 za letenku.

Itinerář (křížený s cestopisem):

1. Lisabon, tentokrát jsem se zaměřila na Belém: klášter sv. Jeronýma, nábřeží řeky Tejo, monumentální památník objevitelů, torre de Belém, samozřejmě jsem brouzdala i v centru: Praça do Comércio, uličky a náměstíčka, výtah Santa Justa, gastronomie a tak.

2. Funchal. Přílet večer, druhý den poflakování po městě a koupání. Centrum, přístav, katedrála Sé, nábřeží. Nákup proviantu v Pingo Doce (OD La Vie). Tamtéž se dá skvěle najíst za pár euro, ryby, mořské plody, saláty, masa, všechno možné a všechno dobré. Večer přejezd do Ribeiro Frio, pak noční procházka na ikonické místo Madeiry Balcoes (1 a půl km). Jasná obloha osvětlovala siluetu hor, kde dominovalo Pico Arieiro a Pico Ruivo. Úchvatné místo pro nocleh.

3. Santana. K ránu jsem zjistila, že mi prší na palici a že se žďárák vyrovnává s deštěm daleko hůře, než jsem si představovala. Krajina dělala s výhledy drahoty, zahalila se do oblaků a par, ale přesto jsem ještě optimisticky okouněla na vyhlídce, jestli si to nerozmyslí. Nerozmyslela, naopak ještě více zešedla pod vlivem mrholení, tak jsem odtáhla na Caminho real 24, což je stará cesta do Santany. 15 km, 860 m nastoupat, 1300 m dolů. Caminho nabízí všechno: asfalt, vesničky, různé typy krajin, cesty necesty a výhledy, t.č. hlavně do mlhy. Santana sama o sobě moc zajímavé město není, přestože má takovou propagaci. Nachází se tu pár skanzenových objektů, které všichni fotí, a tak vzniká dojem, že se celé město skládá z barevných trojúhelníkových domečků. Zkrátka není tomu tak jako třeba u stejně slavného Alberobella či Matery, kde realita překonává představivost (podzimky 2018).

Navečer jsem se nechala odvézt busem do Poisa, odkud jsem plánovala výstup na Pico Arieiro. Páč jsem zas nechtěla omokat, tak jsem se kolem sedmé ubytovala na terase restaurace, která je v Poisu jediným civilizačním výdobytkem v temnotě lesů. Když jsem se vybalila, zalezla-ulehla, zaposlouchala se do šumění deště, celá spokojená, jak jsem to vychytala, spustil alarm. To mělo hned dva pozitivní efekty. Za prvé sama sebe jsem překvapila, jak rychle se umím sbalit, za druhé odpadly starosti, co s načatým večerem. Vyrazila jsem poměrně rychle na místo, kam jsem měla vykomunikované oficiální povolení. Bylo celkem nedaleko, krásná mýtinka, celá podmáčená, opuštěná a nenaložená na to, aby mi poskytla ubytování. Vrátila jsem se tedy asi dva kiláky směrem na Ribeiro Frío, kde jsem z autobusu zahlédla kamenný přístřešek s krbem. Zahnízdila jsem tam a uvažovala o změně programu, protože hory v mlze, to fakt není ono.

4. Z Pico Arieiro na Pico Ruivo, do Encumeady a Chao dos Louros, 17 km, 1740 nahoru, 2718 dolů, nejvyšší bod, Ruivo - 1828, nejnižší bod, Louros - 825 m.n.m.

Ráno už nepršelo, ale bylo pošmourno. Vysvobodil mě mlaďas, co mě naložil a vzal přímo na Pico de Arieiro, čímž mi ušetřil dost dlouhou cestu po asfaltu do kopce. Během chvilky jsme byli nad mraky, slunce zářilo, hory se pyšnily svou krásou a společně s námi shlížely do peřin z mraků, které byly nastlány všude okolo. Výstup na druhou nejvyšší horu je snadný. Prostě si tam vyvezeš zadek autem. Ani trail, který spojuje nejvyšší hory, není vůbec obtížný. Z Ruiva jsem sestupovala směrem na západ do průsmyku Encumeada. Čím víc dolů, tím víc mraků. V Encumeadě přišla vhod restaurace, to už byla tma a noc se rozhodovala, jestli rozsvítit hvězdy. Nakonec tak učinila, takže jsem došla na ubytování ve vavřínovém lese okouzlena pokroucenými stromy a bujnou vegetací.

5. Pico Ruivo do Paul, Caminho real 28, levada do Paul, levada Risco, levada do 25 fontes, levada de Rocha Vermelha, Arco da Calheta, levada Nova - 27 km, 1373 do kopce, 2100 dolů.

Zas jsem měla štígro na stop. Chlápek mě dovezl pod Pico Ruivo do Paul (1639 m.n.m.) na náhorní planině Paul de Serra (1400 - 1500 m.n.m.) v západní půlce ostrova. Slunce zářilo jak divé. Výstup na tohle Ruivo je snadný, netrvá dlouho. Na zpáteční cestě jsem znovu potkala svého chlápka, tak mě ještě popovezl ke Caminho real 28, které vede až do Ponta do Sol, ale já jen prošla planinou za větrné elektrárny a tam se konečně napojila na svou první madeirskou levádu, Levadu do Paul. Ta mě dovedla k Rabacalu, odkud vedou dvě profláknuté levádky: Levada Risco (vodopád) a Levada do 25 fontes (25 čůrků spadá do jezírka). Obvykle sem míří autobusy s lenivými turisty a bývá tu plno, ale já dorazila dost odpoledne a navíc mimo sezonu, tak jsem si užila tu nádheru skoro sama. Mínila jsem pokračovat tunelem do Calhety, ale byl uzavřen, tak jsem musela vyhopkat zpátky do kopce a pak sestupovat travinami, pak eukalyptovými lesy k dalším levádám, které mě dovedly do Arco da Calheta na pivo a na nákup. Vyhlídnuté místo k noclehu nefungovalo, tak jsem neplánovaně, ale potěšeně nastoupala k Levada Nova a přímo na ní přespala. Nocleh v eukalyptech s hvězdami nad hlavou a koupelnou pod zadkem.

6. Calheta a Funchal. Hned po ránu jsem se vydala do Calhety - 6 km. Z místa mého hvězdného apartmánu se sestupuje po Caminho Lombo da Atoughia. Silnička je obklopena půvabnými stavbami, domečky starobylými, autentičtějšími než ty v Santaně, domečky moderními, chudými i bohatými. K tomu spousta kultivované vegetace, banánové plantáže, terasovitá políčka výhledy na moře. Calheta samotná je malá, ale luxusní vesnička se dvěma protilehlými plážemi ze zlatavého písku. Kromě restaurací lze k zakrmení použít i take away v Pingo Doce, což jsem upřednostnila já a pochutnala si přímo na pláži. Odpoledne jsem se místní dopravou dostala do Funchalu, ubytovala se ve špeluňce přímo v centru, vykonala očistu všeho, dobila všechno, lenošila a odpočívala, město i civilizaci si užívala.

7. Levada do Furado z Ribeiro Frio do Portely, vereda das Funduras k miradouro do teleférico, vereda do Larano, Canical - 26 km, 1895 nastoupat, 2800 sestupy. Jak vidno, sestavila jsem svůj trek ze tří segmentů. Levada do Furado je známá, atraktivní a pohodlná. Má 11 km, vede mírně dolů, končí v Portele s výhledy na Porto Santa Cruz. Druhá část je trochu nudná, protože kromě posledního dramatického sestupu nedisponuje žádnými výhledy, je utopená v lese. Třetí část vede podle pobřeží, nabízí stoupání i klesání, rozlet, výhledy a těšení se na poloostrov Sao Lourenco. Městečko Canical není moc pěkné, ale v 19.25 z něj jede autobus do Baia da Abra, což se mi náramně hodilo, páč jsem na Lorencovi strávila nejkrásnější noc. 3 km

8. Sao Lourenco. Pustý poloostrov vybíhá do moře, pak pokračuje několika ostrůvky. V noci vypadá úchvatně, tajemně, dramaticky. Ticho ladí se zvuky moře. Prostě romantika jak prase. Místo jsem si užila ještě dopoledne, došla na nejzápadnější vyhlídku Madeiry, pak zpátky, pak do luxusního městečka resortů Quinta Lorde (sportovní přístav, kostel, pláže, maják), pokračovala jsem na jedinou přírodní pískovou pláž Prainha (černý písek, ne ten zlatý dovezený ze Sahary), dál autobusem do Machica, nakoupila, najedla, zas plážovala, v noci jsem došla k letišti, obdivovala přistávací dráhu nesenou sloupy, našla ubytování nad mořem. Dá se říct, že jsem den proflákala po plážích a kochacích procházkách na Sao Lourenco, nechala čas téct jen tak. Proč ne? Někdy se to naučit musím. Asi 10 km?

Postřehy a poznámky:

Docela ráda trávím čas sama se sebou, zvláště v krásné krajině, kdy chodím a dívám se.             A přemýšlím nebo si naopak nesu úplně vymetenou hlavu. I tentokrát se dostavilo pár objevných postřehů, ale nezapsala jsem si je, tak se urazily a odešly.

Z technických věcí mě ohromila přistávací dráha. Je vystavěna na masívních sloupech. Evokuje starověkou velkolepost Egypta a zároveň cosi futuristického. Neosobní beton si nehraje na estetiku, zdůrazňuje účel, klene se nad dálnicí, barem, sportovištěm, parkovištěm a kdo ví nad čím ještě, je opravdu impozantní, člověk se tu cítí jako v obrovském chrámu civilizace. Obří les sloupů (180) je stejně tajemný jako ten vavřínový.

Z podstaty cesty jsem měla minimální kontakt s lidmi, takže neproběhla žádná zajímavá setkání.

Je trochu nespravedlivé, že po 100 km jsem nezhubla vůbec nic, ale cítím se ozdravená a nabušená energií.

Samozřejmě kuju plány, že se na Madeiru vrátím, ale to dělám vždycky.

Další projekt: nahnat do auta mlaďochy a lyže a odjet do Bulharska (Bansko) na vánoční a povánoční období. Bohužel to Pavlík sabotuje, protože prý chce umřít doma.