Teide a Anaga

Komentované fotogalerie: pico-de-teide.webnode.cz a anaga4.webnode.cz

Asi před třemi měsíci jsem strávila jarňáky na Tenerife. Zahrnovaly všechno možné, jen od NP Caňadas de Teide mě počasí odradilo. To by nevadilo, byla jsem tam několikrát v minulosti, ale při odletu domů jsem se dala do řeči s dvojicí, která i přes sněhové závěje na Teide vylezla (což už se rovná hrdinskému činu) a pozorovala za svítání jeho stín, údajně nejdelší na světě. Od té doby jsem byla nemocná touhou spatřit to na vlastní oči. Tak jsem jela.

Kdo? Zas jen moje maličkost.

Kdy? Týden kolem slunovratu.

Proč? Uzřít stín Teide za svítání i za stmívání.

Jak? Flixbus do Norimberka, Ryanair na Aeropuerto Sur

Vybavení: bivakvak, spacák, malá karimatka. Hůlky. Jen to nejnutnější. Něco k snědku do hor.

Za kolik? Asi 5000 doprava tam. Protože jsem se neubytovávala a většinou se toulala po venkově, nepřesáhly náklady v místě 4000. v restauraci jsem byla asi 4x, sem tam kafčo, jinak nákupy v supermerkádech.

Co bylo? Pobyt byl bohužel krátký. Rozdělila jsem ho na dvě části, s tím, že Teide bylo prioritní, zbytek času měl sloužit jako rezerva pro případ že by zlobilo počasí. Nezlobilo. Mohla jsem tedy prochodit tu nejsevernější část Anagy, kde jsem do té doby ještě nebyla. A i to stálo zato.

1. La Caleta – příjemné městečko s nedalekou hipízáckou pláží a s jeskyněmi. Hned po příletu jsem se tam vykoupala a ubytovala. Odtud je dobré spojení do Costa Adeje (467) na autobus 342 v 9.25, který mě pěkně vyvezl na Parador de Caňadas de Teide, tedy do výšky 2100 m. Poschovávala jsem si vodu, protože nahoře půl litru stojí 2 e.

2. Vystoupala jsem z Paradoru do sedla mezi hřebenem Cumbres de Ucanca a Guajarou. Tam někde jsem si schovala batoh, takže jsem "hřebenovku" šla nalehko až někam k hoře Sombrero. Všude kvetly tajinasty, což jsou asi dvoumetrové kytky falického tvaru v několika barvách najednou: zelená, červená, růžová modrá. Doprovázela mě výrazná vůně bíle kvetoucích keřů, výhledy do kráteru, na Teide, na Guajaru, ale i na jih ostrova. Stejnou cestou zpět, pochopitelně, pak výstup na těžko na Guajaru – 2700, kde jsem měla permiso na přespání a úmysl aklimatizovat se. Celkem asi 12 km, z toho 800 ku**a do vršku. Západ i východ slunce úchvatný, ráno jsem dokonce viděla stín Teide, který se ve tvaru pyramidy jasně rýsoval na hladině moře.

3.Během sestupu zpět k Paradoru (4 km, skoro 2 h) jsem zpokorněla ohledně výšlapu na Teide přes Pico Viejo. Musela bych to stihnout do půl páté, abych nahoře u lanovky mohla koupit vodu. Nebo vyvláčet vodu na 2 dny. Vyměkla jsem a za výrazné pomoci paní v infocentru si zarezervovala lanovku, jedno z posledních míst. Nechtěla jsem ohrozit základní cíl výletu. Permisa na výstupy i na přespání jsem měla na konkrétní dny a hodiny, i když, tedy abych byla upřímná, v případě nutnosti bych akci provedla i nelegálně, až tak jsem byla umanutá. Získala jsem tedy čas na vlídný a působivý trailík 16 – Sanatorio z Paradoru k Telefériku, 8 kilásků. Ještě předtím jsem se zaobdivovala Katedrále a Roques de García. Ve 4 jsem byla za 22 e nahoře ve 3550 m. Pico má 3715. Šla jsem k vyhlídce na Pico Viejo, odkud je vidět i Gomera a za ní La Palma. Asi kilák vzdálenosti a mega výhledů. Pak už rangers začali honit lidi k poslední lanovce a nahoře nás zbylo jen pár vyznavačů stínu pyramidy a spaní pod hvězdami. Vylezla jsem těch necelých 200 výškových metrů nahoru nalehko. Strážce u lanovky mi dovolil umístit batoh v malé uzavíratelné špeluňce. To ještě netušil ani on, ani já, že se později k batohu přidám. Měla jsem povolení spát asi kilák odsud na Mirador de la Fortaleza a úmysl vyspat se přímo na vrcholu Teide, ale kosa mě zahnala k batohu.

Nahoře jsem si dala vrcholové šampíčko a čekala na západ slunce. Přišla malá skupinka Španělů, se kterou jsem tak nějak splynula. Skamarádili jsme se. Měli tendenci se o mě starat, holt Španělé. Teide vrhalo svůj pravidelný trojúhelníkový stín přes celý ostrov a přes oceán až ke Gran Canarii. Sopečné barvy, odlesky, stíny a odstíny zahrály neuvěřitelné představení. Ledový vítr dával najevo, že nic není zadarmo, ale vydrželi jsme, dokud se slunce neutopilo v moři. Může být něco krásnějšího?

4. Může. Východ slunce. Tentokrát naprosto čistá pyramida dosahovala až k obzoru. A pak mě čekal sestup různými typy sopečných krajin kolem Montaňa Blanca, huevos de Teide (obrovská kamenná vejce) do Minas de San José na autobus. Asi 13 km, kdy si přeješ, ať to nikdy neskončí. Autobus 348 mě svezl do Orotavy, ze zářivě slunečného počasí do zamračenosti pod pokličkou mraků. Nicméně spoje mi perfektně navazovaly. Do Santa Cruz, pak hned do San Andres. Ještě jsem se stihla vykoupat na pláži Playa de Teresitas, dokonce i navečeřet (papas bravas), tedy i dobít telefon. Spaní jsem měla luxusní, mezi horami a mořem, hvězdy opět svítily jak o život a bylo jich, jako když rozsypeš rejži.

5. Neodpustila jsem si krátké zalenošení na pláži, ale hned poté jsem vyjela busem do Bailadera. Ze slunce do mraků. Odtud sestup ke trojici skvostných černých pláží a vesniček na severní straně Anagy: Roque de Bodegas, Almáciga a Benijo. Pak jsem ještě pokračovala do El Draguillo a pak dál po zakázané traverzující cestičce v prudkém svahu směrem k Las Palmas de Anaga, asi 10 km + koupání+kochání, dokonce i restaurace La Ola. Opět jsem spala na úchvatném místě s barevným představením západu a východu slunce. Hluboko přes půlnoc jsem nedokázala odtrhnout oči od hvězd, abych konečně usnula. Příliš mnoho dojmů. Naštěstí obloha zavřela krám, zatáhlo se, začalo mi pršet na palici a vydrželo to až do rána.

6. Pokračuji na opravdu nejsevernější místečko ostrova. Sestup je tam docela drsný, mapy.cz tvrdí, že nelze, ale lze a dokonce to stojí zato, pokud si nezlámeš hnáty. Vlastně celá tato oblast je uzavřená z důvodu údajné neschůdnosti cesty. Je tu úžasný klid, ticho. Dojdu k vesničce Roque Bermejo s malebnými plážemi z černého písku. Je to odlehlé, k nejbližší civilizaci to jsou 4 kiláky do kopce, takže tu je jen pár lidí, kterým se chce sestup a výstup absolvovat. V závěru dne tedy vyrazím do Chamorgy, kde se nachází restaurace, pitná voda a autobusová zastávka. Chytnu bus do San Andres, kde se i "ubytuji", na stejném místě, jako posledně.

7. Ráno koupačka na playa de Las Teresitas a odjezd do Cruz de Carmen (dvojí přestup: v Sta Cruz a v La Laguna, ale vše navazuje). Odtud lze dělat skvělé sestupové treky. Dvakrát jsem šla ten do Punta de Hidalgo, ale tentokrát jsem vzala poměrně krátký do Bajamar s přírodními mořskými bazény (11 nedůstojně pohodlných km). Tam jsem využila poslední možnost ke koupání. Pak busem do La Laguna (UNESCO), trocha kultury a dobrá restaurace nezaškodí. Odtud už jen na letiště. Mimochodem, na den, kdy toho hodláš hodně najezdit autobusem, se vyplatí koupit kartičku Ten+ a dobít ji deseti eury.

Kolem letiště se rozprostírá pustina, kde jsem chtěla přespat a která na letecké mapě vypadá mnohem sympatičtěji, než je. Došla jsem až do Los Abrigos pro a na víno, vybrala jsem skvělé z Guímaru, těsně před desátou, tedy před zavíračkou. Část jsem si dala na pláži (zase), část si nechala do Norimberka. Přespala jsem kousíček od letiště, nic moc, ale budíček ve 4 ráno mě nemotivoval k lepšímu ubytku.

Celkem jsem nachodila asi 85 km té nejrůznější obtížnosti, obtížena nejen batohem, ale i dojmy a obrazy krajiny. Vykoupala jsem se na devíti plážích v různých odstínech písku, od světloučkého na Teresitas, po vysloveně černý na plážích Bermejo či Benijo. Poslouchala jsem ticho a zírala na krásu odlehlého kanárského venkova na severu. Uspokojila obsedantní touhu přespat na Teide, nechala se uchvacovat barvami sopečné krajiny. Bylo toho dost a furt to nestačí.

Norimberk. Překvapilo mě, kolik má krásných zákoutí, zvláště kolem řeky Pegnitz. Hodnotím ho jako milé, útulné město. Letiště je kousíček od centra, asi 20 min. metrem (3.40 e) a dá se parádně přespat v lesích, které ho obklopují. Já měla let někdy kolem poledne, ale než bych vrzy vstávala, raději jsem dorazila hned po práci ve čtvrtek večer a následující dopoledne si ho prohlédla. Jo, a jako bonus servírují norimberské lesy borůvky.