Cala Ratjada

Komentovaná fotogalerie je na Vytáhni paty na Malorku.

Říjnový zájezd s Pavlíkem na Malorku a posun od cyklistiky k chození po horách

Úplně poslední týden odjíždíme do Mnichova a odtud na Mallorku. Naprosto předčila moje očekávání, volila jsem ji spíš z nouze, protože mi nevyšly letenky do Andalusie. Co bylo? Severovýchod, Tramuntana, Sa Calobra... Každý den dlouhé výlety, hory, moře... Města skoro vůbec, ve srovnání s tak nádhernou přírodou mi Palma de Mallorca může být celkem ukradená. A Pavlovi taky.

Překvapením byl i Mnichov. Přestože jsme byli hodně unavení a ospalí, využili jsme veškerý čas k courání. Líbil se nám, ale to je z jiného soudku. Prostě jsme tam byly, protože Airstop odtud vysílal náš zájezd.

Vývoj událostí kolem koupě letenky do Andalusie mě inspiroval k názoru, že není nutné všude s sebou vláčet Pavlíka. Než jsme prošli dlouhým procesem doprošování se a žadonění, zda by se mnou byl ochoten jet, letenky prodali. Bud se naučím smontovat kolo sama (asi těžko) nebo budu jezdit jenom s batůžkem. Mallorca mě přesvědčila, že to je taky pěkný.

Dovolená se konala od pátku 25. 10. 2013, předpokládám, že trvala týden, neboť to byl úlovek nějakého výhodného zájezdu, nevím přesně, protože jsem se ke zpracování dostala až teď, tedy 2.3. 2021 v době přísných restrikcí kvůli koronaviru. K dispozici mám jen pár útržkovitých poznámek a vzpomínky, na které se moc sázet nedá. Bydleli jsme v Capdepera - Cala Ratjada poblíž přístavu. Pláž byla nedaleko v pěkné zátoce, světlý písek, čistá voda, na koupání v pohodě i koncem října. No, ale já se koupu venku i v prosinci v Čechách, tak nevím, zda jsou moje informace ohledně teploty na koupání relevantní pro každého.

Hned zkraje jsme si půjčili kola (9e/den). Trasa: Cala Ratjada - Capdepera (hrad) - Son Severa - Cala Milor - Cap d´es Pinar - Cap Vermell - Cala Rajada. Asi dvakrát jsme zamkli kola a vyšli kozími stezkami do krajiny na útesech. V poznámkách několikrát opěvuji skvělost večeří a vína v hotelu. Asi to bylo pořádně mastňácké.

Další dny se věnujeme pěší turistice v severovýchodní části Mallorky. Stezky a stezičky bujnou vegetací, výhledy na moře, vůně borovic, prostě vše co k romantice patří.

Nejzajímavější část pobytu tvořil dvoudenní (nebo třídenní?)výlet do pohoří Tramuntana. Sedli jsme na expres bus (11 e) do Palmy, zlehka pobloumali v ulicích historického centra a sedli na další bus do Solleru. Soller je krásné horské městečko. Jezdí v něm historický vlak i tramvajka, přímo přes hlavní náměstí. Po prohlídce chceme dojet dalším spojem k horským jezerům, přespat tam někde a pak jít na nejvyšší horu Puig Major 1436 m.

Začíná pršet, ale jedeme. Sympatický řidič nás od záměru zrazuje. Trváme na svém. Počasí se horší, jedeme v mlze, dešti, silném větru. Řidič se nám svěřuje, že v horách jede podruhé a v takovémhle počasí poprvé. Vyjedeme k jezeru. "Opravdu chcete vystoupit?" Pavlík: "jo jo, chceme, chceme." "De verdad, de verdad?" nepřestává naléhat řidič, "Jo, opavdu, opravdu," tvrdím já s neochvějnou vírou ve své vybavení, v přesvědčení, že najdeme nějaký přístřešek a že déšť brzy přejde. Prostě jsme na tu horu chtěli vylézt. Vystupujeme. Málem nás smetou dva zoufalci, kteří se celí promočení cpou do busu.

Během chvilky jsme promočení jako oni. Začíná se blýskat. Světelné efekty skenují hory kolem jezera. Světlo jak za dne odhaluje ohořelé stromy. Od čeho asi? Radikálně měníme názor na to, kde strávit noc. Pavel dokonce dělí svůj život na část před Tramontanou a po ní. Měli jsme kliku, zahlédli jsme auto s nějakými posledními zbloudilci. Vzali nás dolů do Porto Pollenca, kde po dešti nebylo ani vidu ani slechu. Postavili jsme stan na docela pěkném místě a vyrazili na neplánovanou prohlídku.

Ráno jsme vzali stopa do Lluc monastery, kde je íčko. Plánovali jsme projít krásný kaňon do Sa Calobry, ale zradili nás od toho, protože po včerejšku bylo moc vody a mohlo by to být o hubu či o život. Tentokrát jsme poslechli a přijali náhradní program, který nám slečna vytvořila. Malý trek po okolí. Ten mi pomohl dozrát k závěru, že i pěšárna stojí za to, že si nemusím pořád vozit zadek na kole či nosit kolo přes kameny. Posléze přišla druhá část požitků. Dojeli jsme do Sa Calobra busem, což byl zážitek sám o sobě, silnice klesá v dramatických zatáčkách dolů, my koukali a na konci všichni spontánně zatleskali panu řidiči.

Zátoka labužnická, kaňon ještě víc. Vydali jsme se do kopce, prolézali po kamenech, sevření vysokými stěnami soutěsky. Bohužel to byla jen cesta kousek tam a zpátky, ale neva, já si to nechám na příště a to příště se blíží, páč mám letenku na konec června. Tak jestli covid dovolí...

Pamatuji, že jsme ještě projeli severní pobřeží s několika zastávkami.

Teď plánuji potulku po Tramuntaně, samozřejmě i tu zmíněnou soutěsku. Pak podle času 2 nebo 3 dny cyklistiky na jihovýchodních plážích, prý jsou úchvatné a možná také zajedu do vnitrozemí za větrnými mlýny. Spát budu pod hvězdami, ani stan neberu.

Snad to vyjde.

Pozn.: vyšlo to parádně, i když na cyklistiku a jižní pláže nezbyl čas, viz tady.