Severní Albánie

Fotogalerie s popisky je tady: https://vytahni-paty-do-severni-albanie.webnode.cz/

Albánské Alpy jsem měla v pácu už dlouho. Když WizzAir spustil strategii zavádění nových linek a zahrnul do nich i Tiranu, zatmělo se mi před očima a bez ohledu na cokoliv jsem skočila po letence, která mi zajistila 10 dní v zemi orlů. Albánie nedostála své špatné pověsti, naopak mě rozmazlovala, očekávaná dobrodružství rozředila na kochání, poznávání a okouzlení krajinou.

Koho? Zas jenom mě.

Ubytování: stan, hostaly, širák

Místní doprava: minibusy, autobusy, trajekt, stop, kolo, samozřejmě vlastní nožičky

Potrava: mořské i sladkovodní ryby, jehněčí, lokální speciality

Zajímavá setkání a inspirace: Fernando a Mari, Silvia, Ibis, Jana. A kolumbijský brloh.

Náročnost: zanedbatelná

Dojmy: výrazné

Náklady: pod 10 000 i s letenkou. A to jsem si dopřávala.

Měna: necelých 5 kč za lek

Albánština: mirdita, faleminderit, mirupavšim. Nejlepší je jo, jo a kývat hlavou. Znamená to přesně opak než v češtině.

Co bylo? Byly čtyři zcela odlišné části. Prokletije = Albánské Alpy, Skadar a jezero, nejhezčí pláž na jadranském pobřeží Rana e Hedhun a Tirana + pohoří Dajt.

                                              1. Prokletije

Nejznámější, nejjednodušší a nejpěknější je trek z Valbony do Thetu. Je to výškově o trochu výhodnější než v opačném směru, celková délka 16 km, nejvyšším bodem je sedlo (1854 m) nedaleko hory Maja Valbones (1965 m). Zabere to jeden den, ale trasu lze rozložit s tím, že o nápady na výstupy není nouze. Aby nedošlo k omylu v představách. Nejde o hřebenovku, naopak, cesta většinou vede údolím a na hory se kouká zespoda, kromě úseku kolem zmíněného sedla. Pokud někdo, třeba já, chce lézt nahoru, nechť si uvědomí, že to bude jen cesta tam a zpátky, a to kurva do kopce.

Jak tam? Báječná a nejlepší varianta je využít služeb Komani Lake Ferry Berisha, kteří zajistí transport z Tirany (ev. Skadaru) do Valbony asi za 2500 lek. Zahrnuje to vstávání brutálně brzo, neboť se odjíždí ve 4.50, kodrcání po albánských silnicích, zdlouhavý nástup na trajekt a plavbu po řece Drin, která si mezi Komanem a Fierzou říká Komani Lake, neboť je přehrazena, zatraktivněna a proto využívána jako jeden ze skvostů Albánie ke kochání. Vhodným hostalem před přemístěním je Vertigo, asi 5 minut chůze od benzínky, kde klienty nabírá minibus. Mimochodem: čistý a klimatizovaný.

Valbona. Valbona je malá, ale roztahaná vesnička kolem řečiště stejnojmenné řeky. Kolem se dramaticky vypínají hory. Vesnička je na cestovatele připravena a zbrojí na rozšíření turismu. Staví se tu, nepříliš citlivě, očekává se nápor obdivovatelů přírody, každý si chce kousek uždíbnout. V době kovidu bylo návštěvníků málo, ale jinak to tu asi dost žije. Líbila se mi restaurace NATYRA v "centru", nejen kvůli jídlu, ale i kvůli výhledu na dění na hlavní avenue, kde se k večeru procházeli koně, lidi, krávy, ovce a tak.

Je odtud možno realizovat menší i větší výlety. Já si na odpoledne zvolila částečný výstup na Maja e Rosit. To, co jsem šla, bylo pěkné, dokonce i značené. Cestou mě pokousal kůň a prohnal býk, což byla jedna ze tří událostí, které by šly označit termínem dobrodružství. Pro úplnost, celý trek by vypadal asi takto: 9 km z 950ti do 2520 m za 7 hodin, ale ten čas jsem neměla, tak jsem zahučela do zmíněné restaurace.

Rragam. Půvabná vesnička asi 7 km od Valbone směrem k Thethu. Jde se korytem řeky, mírňoučké stoupání. Nechala jsem tu bágl a šla na vrchol Maja e Boshit (2416 m), kam podle mapy.cz vede cesta. Fakt nevede. Nepoužívá se, tedy zarostla, je třeba prodírat se lesem, a to dost prudce vzhůru. Prosekala jsem se k místu, které se nabízelo ke spočinutí a popřemýšlela o tom, že kdybych tu zdechla, tak mě opravdu nikdo nenajde. Cesta zpět byla orientačně jednoduchá. Prostě dolů. Pokračovala jsem k vodopádům, t.č. neduživým a pak mě bouřka zahnala do hospody na raki a pokec s Moldavankou (Anna) a Albáncem (Raymond), kteří tam uvízli se mnou. Ze všech jazyků jsme si k údivu majitelky vybrali ruštinu. Pozn. k mentalitě Albánců: nabídla mi kempování zdarma. Raymond mi zase nabídl ubytování v Tiraně zdarma. Na severu existuje městečko, malé a chudé, kde přijali a postarali se o velký počet kosovských Albánců, když to bylo třeba. Možná za to dostanou Nobelovu cenu míru.

Rozhodla jsem se pokračovat v cestě. To už se opouští údolí Valbony, stoupá se ke Café Simone. Tam se dá občerstvit, nabrat voda a v mém případě i přespat. Místo bylo opuštěné, tak jsem se tam zabydlela. Akorát včas před pořádným slejvákem. Takové noci miluju, absolutní klid, jen hory a jejich zvuky, voňavý vzduh.

Vstala jsem velmi časně. Vlažně jsem pomýšlela na Jezerces (2694 m). Je při cestě. Jenže nebyl signál, nebylo jak zjistit počasí, které se tvářilo dost nestabilně, a nepotkala jsem živou duši, která by se do toho chtěla pustit se mnou, ba ani žádnou jinou. Tím jsem se ochudila o důrazný zážitek, ale na druhou stranu jsem si zajistila stoprocentní přežití.

Theth. Do Thethu jsem tedy dorazila dopoledne. Představovala jsem si ho jinak, něco jako Berat či Gjirokaster v menším, plný kamenných domečků. Ty přítomny jsou, ale rozházené na ploše luk a pastvin, proložené docela moderní výstavbou. Nechybí tu vznosná budova turistických informací, kde pracuje sympatická slečna, která je zajímavá hlavně tím, že neví vůbec nic. K pobavení bylo pátrání po přibližném čase, kdy odjíždí minibus do Skadaru. Je to jejich jediné spojení se světem. Slečna se domnívala, že možná v sobotu mezi druhou a třetí, ale raději ať se někde zeptám. Jinde se domnívali, že v 8 ráno, jinde zase, že mezi 12 a jednou. Příběh komplikovaly i dvě protichůdné informace, že jezdí jen v pracovní dny a nebo jen o víkendech.

K nejzajímavějším budovám patří kostel, věž a etnografické muzeum. Ohledně potravy zase restaurace v centru, kde jsem strávila drahně času u nádrží se pstruhy, pojídajíc půl kila jehněčího. Wifi mi umožnila spojení s miláčkem, rozhovor jsem prolévala dobrým vínem a cítila se jak důchodce na dovolené. Sakra, v poslední době se to děje nějak často!

Navečer jsem se vypravila k vodopádům. Cestou jsem našla báječné místo k zatáboření, přímo u řeky. Strávila jsem tam pak dvě noci. Prohlašuji je za magické. Hlava mi trčela ze stanu a koukala jsem na hvězdy. Zrovna byl čas meteorického rojení Perseid, tak jsem mohla pozorovat, jak oblohu křižují světelné stopy, a že jich bylo, do toho hučela ta řeka, prostě zase romantika jako prase.

Blue Eye, Siri i Kalter, Modré oko. Důrazně doporučuji jednodenní výlet k Modrému oku. Dá se spojit i s vodopády. Albánie má dvě modré oči. Modrá oka. To známější je na jihu u Sarande (byli jsme tam před pár lety s Pavlem, viz cestopis), to romantičtější u Thethu. Lze použít pravobřežní cestu, která nabízí více výhledů, nebo levobřežní cestu, která je jen pro pěší, nabízí koupání, je značená a místní ji neznají. Asi 2 km po proudu za Thethem je most přes kaňon Grunas, podívaná stojí za to, skok do vody asi ne (60 m). Nejvtipnější na celém výlety bylo několik teréňáků s nápisy typu Adventure, které přivezou klienty jak švestky až téměř na místo. Tím je naprosto ochudí o atraktivní trasu, při které se dá koupat v křišťálové vodě řek. Celou cestu jsem nikoho nepotkala. Prochází se vesničkou Nderlysaj, kde se dá luxusně najíst, napít, odpočinout, tedy přesně to, co bych od Albánie neočekávala. Samotné Oko je hluboce modré, vstřícné k případným návštěvníkům. Dá se z něj pít nebo alespoň vychladit pivo, lze posedět. Pár lidí tu bylo. Představuji si, že v jiných dobách je obležené.

Jak z Thethu? Cesta do Skadaru trvá asi 3 hodiny (75 km) a skýtá zážitkovou jízdu, zvláště mezi Thethem a sedlem s křížem (1643 m.n.m.).

Lze se pustit do pátrání po minibusu, ochutnat albánský faktor a čekat, nebo přejít most přes řeku a mávnout. Já zvolila to druhé. Měla jsem kliku. Nejenže jsem se dostala do Skadaru, ale poznala jsem inspirující pár. Fernando, Španěl, cestovatel a majitel baru v Madridu se před třemi měsíci zamiloval do Albánky Mari. Ta už nějakou dobu žila ve Španělsku, docela obstojně ovládala jazyk, tak jsme se mohli pobavit o albánské kultuře, o stále zaostalém vztahu k ženám, patriarchálním uspořádání. Ona byla natolik odvážná, že se dokázala zbavit kreténského manžela, zvládnout odsouzení rodinou, hlavně otcem, dát si život do pořádku.

Fernando zcestoval celý svět. "Jak dokážeš skloubit cestování a podnikání," ptám se. "Víš, já mám velké štěstí na lidi. A druhé pravidlo je, dobře jim zaplatit a vážit si jich. Pak to jde samo."

Vypracoval se z chudé rodiny ke vzdělání, ke šťastnému životu. Je mu 55 přesně jako mě. Své cesty si pečlivě připravuje, sestavuje si itineráře, nepřestává se těšit, přesně jako já. Měli jsme společnou řeč.

Dokázal zformulovat dobré myšlenky, např.: "na Mari není důležitá krása, ta pomine, to čeho si cením, je její srdce." Nebo, a to se mi obzvlášť líbilo: "To, že tě nikdo nepřepadne a že se ti nestane nic zlého, není štěstí. Je to normální. Pokud narazíš na zločince nebo špatnou událost to je prostě nepravděpodobná smůla.

V městečku Ura e Mesit jsme si prohlédli slavný a krásný Mes Bridge. Nížina nás udeřila horkem. Ve Skadaru jsme si dali na rozloučenou kávu. Jsme v kontaktu přes FB.

2. Skadar

Město s přívětivou atmosférou, centrem s pěšími zónami, které jsou roubeny řadami restaurací a kavárniček. Nedaleko od sebe stojí mešita, ortodoxní kostel a katedrála, sídlo jednoho ze dvou albánských arcibiskupů. Řekla bych, že to je ukázka příkladné tolerance. Křesťané a muslimové tu žijí půl na půl vedle sebe naprosto v pohodě. Mari je také muslimka, ale do mešity nechodí, pije alkohol, "a jak," povidá Fernando, baští chorizo a nic nepraktikuje. Takových tu je většina, i když občas je k zahlédnutí i zahalená žena.

Přes booking jsem si našla hostal Wanderers - Tuláci. Dávám mu hodnocení 5 hvězdiček. Za 17 euro jsem pořídila vřelé přijetí, 2 noclehy, 2 snídaně, půjčení kola a informační servis.

Město stojí za to jen tak probloumat, užít si dobrou baštu, vynikající kafíčka a tak. Dokonce jsem se tu nechala zcivilizovat u kadeřnice! Krom toho jsou v nabídce 3 muzea: historické, komunistické a Marubi Museum, které je nejslavnější. Pojednává o několika generacích umělecké rodiny Marubi, zaměřuje se na fotografii a vůbec mě nebavilo. Zato to komunistické mělo vysokou výpovědní hodnotu o své době, až mi mráz běhal po zádech.

Nelze vynechat hrad Rozafa s výhledy na řeky Bunu a Drinu, Skadar a Skadarské jezero. Já to spojila s cyklistickým výletem kol kolem jezera na plečce.

Skadarské jezero. Nejlepší, co člověk může udělat je půjčit si kolo a vyjet na výlet. Vzala jsem to přes Rozafu, pak podél Buny za vesničku Zues, cestou jsem se nachomýtla k svatbě, pak zpátky do vesničky Shiroke a Zogaj u hranic s Montenegro.

Neopomněla jsem pozřít skadarskou rybu a popít na terase restaurace s výhledem na jezero a Albánské Alpy v pozadí. Optická symfonie na téma modré barvy a pohody. Jestlipak nezačínám být trochu líná?

3. Pobřeží

Lezhe. Přesun ze Skadaru je snadný. Minibus z hlavního náměstí s divadlem jezdí co hodinu. Město samotné je rušné a ošklivé. Bylo takové horko, že jsem nelezla ani na hrad, ani nešla do Skanderbegova muzea, jen jsem si dala kafe u řeky Drin a jela do Shengjinu (Svatý Jan) u moře.

Shengjin. Z Lezhe to je sem chvilka minibusem. Nachází se tu přístav a pláž, obojí nic moc. Je třeba vystoupit na konečné a vydat se dál na pláž Rana e Hedhun. Je to nejpěknější část jaderského pobřeží Albánie. Asi po 2 km jsou písečné pláže lemovány resorty, tu luxusními, tu skromnějšími, pak jen příroda, vonící borovice a hlavně obrovská duna spadající v příkrém sklonu do moře. A odpadky. Tam, kde nikdo neuklízí jsou odpadky. Bohužel.

Bylo příšerné vedro. Jen co jsem vylezla z minibusu, tak jsem zase zalezla do klimatizované restaurace Viktoria. Později jsem se dozvěděla, že jsem kápla na vyhlášenou rybí restauraci, kam jezdí lidi až ze Skadaru. Zahrnula jsem se jejich pochoutkami a bála se vystrčit čumák do horka. Nakonec jsem tam nechala batoh a vydala se za plážovou turistikou. Ta u mě spočívá hlavně v pěší chůzi na pomezí pláže a moře prokládanou plaveckými výsadky. Došla jsem k místu, kde je duna nejvyšší (510 m, asi 4 km). Zpáteční cestu pro bágl jsem si zjednodušila stopem. Už za soumraku jsem (zase stopem) dojela k vyhlédnutému místu na spaní. Před resortem Kompleksi Kristi je skalisko opatřené bunkrem. Tam nahoře jsem nalezla útočiště, kde jsem se rozplácla, ani stan jsem nevytáhla, jen čuměla na moře a hvězdy a říkala si, jak je ten život dokonalý až do doby, než mě objevili komáři. U moře jsem se pak válela až do pozdního odpoledne následujícího dne, takže mi ujely všechny autobusy do Drače a chca nechca, musela jsem vzít za vděk Tiranou. Později se ukáže, že to bylo fajn rozhodnutí.

4. Tirana

Cesta do Tirany a hostal story. Minibusem do Lezhe, přeskočit na bus do Tirany, to všechno klape. To správné dobrodružství začalo pak. Autobus má totiž terminál v okrajové čtvrti a pár kilometrů do centra je třeba dojet městskou dopravou. Tam se teprve odhalí pravý význam slova pomalá. Asi jsem se ocitla ve špičce, možná jsem sedla do autobusu, který nejel úplně přímo. Okrajové části Tirany jsou opravdu velmi ošklivé, hlučné, prašné. Když uvařená Ivana po hodinové jízdě vylezla v centru, jala se hledat ubytování. V Albánii mají v každé kavárničce wifi, takže není problém si něco zabukovat. Vybrala jsem si nedaleký hotel D1, doplácala se k němu a zjistila, že je zavřený. To už mi booking provedl v Lisabonu. Pošle potvrzení rezervace, ale hotel nefunguje. Šla jsem tedy znovu do kavárny a zabukovala Zig Zag hostal. Ten už tak blízko nebyl. Dorazila jsem tam už za tmy, abych zjistila, že kvůli koronaviru taky nefunguje a bydlí tam skupinka potetovaných Kolumbijců. Jednomu chyběla noha, druhému zuby, třetí měl modré vlasy, každý byl něčím zajímavý. Pomohli mi zabukovat další hotel s honosným názvem All Stars. Najít ho je bojový úkol. Není nijak označen a mapy.cz tvrdí, že stojí jinde, než je. Nicméně už docela unavená jsem se nějak doptala. Hned dveří na mě vybafnul nesympatický chlap: "dej sem 7 euro!" Došlo mi, že to je majitel a že nechce vynakládat úsilí na někoho, kdo by se eventuelně neubytoval. Má recht. Hotel je tak ošklivý a špinavý, že se v něm ubytuje jen zoufalec. Přesně takový se mnou sdílel pokoj. Jakýsi podivný Švýcar Antonio, který si povídal pro sebe. Musím podotknout, že měl velmi příjemný hlas, ale chvilkama na sebe neočekávaně zakřičel a to člověka budí. Beru to jako zážitkový přesun.

Tirana. Okrajové části hnusné, centrum velmi působivé. Obrovské náměstí jim v době italské okupace postavil Mussolini, velkolepé budovy (hotely, národní muzeum, Opera) jsou ve stylu socialistického realismu. Zajímavé, jak se k sobě fašistická a socialistická výstavba hodí. Náměstí je v podobě vrchlíku obrovské koule, jsou na něm škvírky, kterými vytéká voda, aby smáčela plochu a ochlazovala. Fakt supr vynález.

Z náměstí se paprskovitě rozbíhají bulváry s milionem kaváren, restaurací, zmrzlináren, obchodů. Jsou velmi rušné. Naštěstí tu je i dost pěších zón, parků, muzeí, čas letí od jedné atrakce k další, oči těkají, mlsná huba si pochutnává. Z muzeí jsem stihla to Národní a Museum House of leaves, tedy muzeum špionů. Dosti zajímavé, dobře zpracovává dobu komunismu. Hodža byl vážně kokot. Jak se mohl dostat k vládě? Pochopila jsem to takto: 20. století bylo pro Albánce plné chudoby, zvratů a nesvobody. Do roku 1912 byli okupováni Turky. I když se jim podařilo jha zbavit, byli zaostalou zemí a vytáhnout je z bídy moc nešlo. Padli do rukou Italů, pak nacistů, vůbec nepíšu o světových válkách či srbských peripetiích. Po 2. světové na tom byli bídně, Enver Hodža se dokázal prosadit a pak už to jelo. Propaganda a zastrašování, dvě nejsilnější zbraně totalitních režimů, se rozjely na plné obrátky. Pěkně to zachytilo právě toto muzeum, pak to ve Skadaru a úplně nejlíp v Bunkartu, o čemž povedu řeč později. Hodža byl tak komunistický, že se v rámci mezinárodních vztahů rozhádal úplně s každým, od Tita po Sovětský svaz. Zemi zcela uzavřel. Kamarádil se jen s Čínou. No a teď to všechno dohánějí a já bych řekla, že se jim to výborně daří, stavějí, rozvíjejí cestovní ruch, služby, všechno. Moc jim to přeju a držím palce.

Nejzajímavější a nejzážitkovější muzeum v Tiraně je bezesporu BUNKART. Je to protiatomový bunkr z doby, kdy měl Enver tu největší stíhu. Má 5 pater, 106 místností, z toho 2 luxusní apartmá, zasedací sál, filtrační systém, který jsem se ani nesnažila pochopit. Útočí na všechny smysly, poskytuje vjemy vizuální, akustické, dokonce i čichové. Je slyšet zvuky bunkru, výstřely, štěkot psů... V bunkru je nainstalována výstava, která provádí 20. stoletím. Je to fakt dobře provedeno. Objekt se nachází nedaleko lanovky na Dajt, jede sem z centra modrý autobus (40 lek), cesta netrvá dlouho. V covidtime se v bunkru chodí s rouškou, přestože tam je jedna jediná žena - já. Ještě mi změřili teplotu a zkasírovali o 500 lek, což je za tak velkolepou šou docela málo. Jinak bunkrů je po Albánii na 78 000, jsou rozesety všude, velké, malé...

Dajt. Na pohoří Dajt je hezké, že se tam dá zajet lanovkou přímo z Tirany (800 lek, lze platit kartou). Nejvyšší hora je Mali i Dajtit 1612 m. Pohoří nabízí výhledy na Tiranu, u lanovky jsou restaurace, zábavní park a tak. Já vylezla na nějakou horu, pokochala se lesy, krasovými projevy, výhledy přes závoje oblaků a mlh a mazala dolů, páč Tirana toho nabízí hodně a času je málo.

Kromě prvního ubytování se střihlým Antoniem jsem bydlela v English hostalu, který tímto doporučuji. Obhospodařuje ho Američan, všude je čisto, milo, o hosty kromě majitele pečuje Argentinec Ibis a kočka, všichni se starají, aby nikomu nic nechybělo, vytvářejí atmosféru, vytisknou palubenku (na letišti požadují papírovou formu), dají pitnou vodu (z kohoutku se nedoporučuje) a tak. Chtějí za to pouhých 6 e, což zahrnuje i snídani a kafe po celý den.

Ibis tu pracuje jako dobrovolník. Objasnil mi systém. Je to vlastně nejlevnější forma cestování. Má profil na stránkách a když si ho vybere někdo v lokalitě, kam chce jet, tak tam jede. Na 2 týdny, na měsíc, rok, jak se mu chce. 20 let pracoval ve velké argentinské firmě, pak ho vyhodili, návazně ho vykopla i manželka, pak se dva roky topil v depresích a pak si řek: "dlabu na to, vždycky jsem chtěl cestovat, tak teda budu." Prodal všechno, co měl, zbytek sbalil do batohu a jel. Dobrý, ne?

Večer se strhla food party. Holčina ze Singapuru uvařila singapurskou polévku (5 hodin!) a další asijské jídlo. V kuchyni nás bylo nemnoho, ale zastupovali jsme národnosti napříč třemi kontinenty. A ještě později večer jsem seděla na balkóně s Pavlikem na uchu, pili jsme spolu na dálku koňak Skanderbeg/kubánský rum a koukali na nejzářivější objekt na obloze, planetu Jupiter. Další den už jsme na něj koukali z terasy našeho domu, Viva Albania!