Fuerteventura 22

Rozlehlé pláže z bílého, zlatého nebo černého písku a průzračná voda dlouhatánských zálivů tvoří kromě vizuálního pochutnání i ustálenou představu o Fuerteventuře. Potulní cyklisté ovšem poznají i úchvatné scenerie vnitrozemí, obklopeni krajinou oblečenou do oranžové, rudé, žluté či hnědé, tedy do barev vulkanicky výstředních, které se navíc za svítání či při západu slunce mění, ba přímo hýří mnoha odstíny. Některá místa bývají přirovnávána k marťanské krajině a fakt vypadají jako z nějakého sci-fi příběhu. Jediná barva, která tu chybí je zelená. Fuerteventura je totiž pustina, vegetace ji zdobí jen zřídka a neochotně. Fue je po Tenerife druhým největším kanárským ostrovem, vypadá jako obří klobása pohozená v Atlantiku nedaleko afrického pobřeží. Její rozloha 85 x 25 km je dostatečná na to, abychom ji za jeden týden nestihli projet.

Kdo? Pavel a já

Kdy? Vánoční týden.

Jak? Autem do Berlína a pak Ryanair. V termínu křesťanských svátků nekřesťansky drahý.

Proč? Protože mám nepovedené zimy plné zuby a nevydržela jsem tlak na vyhrocenou vánoční atmosféru. Biče konvence a komerce ošlehávají lidi do té nejuštvanější podoby a na tom se už podílet nebudu.

Ubytování: 2x v apartmánech, jinak na luxusních místech pod hvězdami. Bylo tak teplo, že jsme na stan nedávali tropiko. Titul magická noc byl udělen 5x!

Místní doprava: párkrát autobusy, které mají dostatečný prostor pro kola. Ani jsme je nemuseli rozkládat.

Cyklistika: v exotické krajině prostě parádní. Slabší, líné či poživačné kusy, například my, do plánů zahrnují i vítr, aby pomáhal a neškodil. Proto jsme tu a tam vzali autobus, abychom měli vítr spíš v zádech než proti sobě. Najeli jsme asi jen 200 km po silnicích, cestách a necestách, zahrnuto i vlečení kol v písku na GR 131 a tlačení až nošení v soutěsce přehrady Peňitas, obojí exkluzivní záležitost. Vše proloženo koupačkami, hospůdkami a kafíčky cortado. Pavel samozřejmě každý zážitek zalil pivem. A e jich bylo!

Co bylo? Přeci jen byly Vánoce v Caleta del Fuste, i když spojené s plážováním (zdechli jsme po probdělé noci a dlouhé cestě). Tradičnímu Pavlovi jsem podávala tradiční bramborový salát s řízkama + vánoční atmosféru v apartmánu se všemi vymoženostmi. Nadále se na nás až do posledního dechu i dne hrnuly cyklistické a kochací zážitky.

1. Trasa Puerto Rosario - Puerto Lajas - Dunas de Corralejo - Corralejo: 34 km + 7 km pojížďky po městě. Spaní v dunách u moře, nádherný východ slunce, viz foto.

2. Trasa Puerto Rosario - Los Estancos (velbloudi) - Tetir - Tindaya - El Cotillo: 35 km. Pěší výstup na pověstnou horu Tindaya (já), pití piva a čekání na pěšáka (Pavel), ostrá hádka kvůli alkoholu (oba). Úsek z Tindaya k pobřeží vede pouštní krajinou a je velmi působivý. Na západním pobřeží jsme se napojili na turistickou červenou, která vede kolem útesů a pláží. V El Cotillo je hned na ráně autobusové nádraží, o kus dál romantický přístav, ideální na pozorování západu slunce. A ještě kus dál, za městem, je bělostná pláž karibského typu. Tam někde jsme se za šumění moře odporoučeli do říše snů, abychom si nazítří přivstali a stihli autobus do Puerto Rosario, na který jsme asi hodinu čekali a který nakonec nejel.

3. El Cotillo - Faro Tostón - 5 km x 2. Další autobus jede až kolem poledne, tak jsme vyrazili k majáku Toston. Fajn dopoledne s koupáním. Pak busem do Rosaria, přestup na bus do Costa Calma. Celá ta přesunová štrapáce zabrala asi dvě hodiny. V Costa Calma jsme si dali menú del día v nejpomalejší restauraci, co znám, takže k laguně Sotavento jsme dorazili jen tak tak na západ slunce. Ubytovali se na vysoké duně nad mořem a mám-li vyhlásit nejlepší fuerteventurskou noc, tak to byla právě tahle.

4. Costa Calma - Laguna de Sotavento - sedm neuvěřitelných kiláků po mořském dnu za odlivu. Byl to super předkrm k dalšímu dění, tedy průjezdu písečnými dunami, což jsme v té chvíli ještě nevěděli a dokonce se z prvních kontaktů s opravdovou pouští chráněné oblasti Jandía radovali.

5. Laguna Sotavento - GR 131 - Costa Calma: 20 + 8 km. V plánu byla poněkud delší trasa po turistické červené až do La Pared. Byli jsme nadšení z proměn krajiny, barev, oblých sopečných kopečků a když se kolem pevné cesty začaly objevovat zlatavé i bílé přesypy, fotili jsme v naprostém okouzlení. Cesta pomalinku mizela, kola se bořila čím dál víc, ale šli jsme dál, tlačili, připadalo nám to jako zasněžené stráně u Špindlerovky, dokonce i tyčové značení tu bylo, pro případ, kdyby vítr rozdováděl písek natolik, že by nebylo vidět. Potkali jsme jediného živočicha. Přejel kolem nás pán na speciálním kole s širokými plášti. Na rozdíl od nás byl nalehko. Myslím úplně nalehko. Byl nahý, poskytl mi pohled na nahý pánský zadeček na cyklistickém sedle. Vlastně i předeček, ale zvolila jsem zdvořilý pohled do očí a krátkou konverzaci na úkor zvědavosti, jak je poskládaný pindík s příslušenstvím na sedle. Trasu jsme si tedy komplexně užili, ale přesto zkrátili. Trochu pevnější cestou jsme se dostali do Costa Calma, kam Pavlika zlákala představa chladného piva a mě představa odpočinku na pláži. Požili jsme nějaké plato combinado a znovu vyrazili do La Pared, což bylo asi 8 kilásků po asfaltce s pěknými výhledy. Dojeli jsme tak akorát na západ slunce a nákup piva na večer. Tak nějak jsme křižovali ostrovem z východu na západ a zpátky a pak zase zpátky.

6. Tuineje - Pájara - Ajuy - skalní okno, tedy další přejezd ostrova: 20 km. Přespali jsme v barranku nedaleko pláže v La Pared, navázali na původní plán a vyjeli směr Pájara. Jenže vítr byl jiného názoru. Zafoukal nás zase zpátky do Costa Calma na autobus, který nás pěkně vyvezl do Tuineje. A dobře udělal, ten vítr. Za prvé: odtud nám šikovně posloužil jako doplňující pohon zdarma a za druhé přišla vhod skutečnost, že krajina v trojúhelníku Tuineje, Pájara a Antigua je mimořádně atraktivní. V Pájaře jsme se nechali zlákat na fantastické kůzlečí, které jsem předtím jedla jen v Pikoskách (Picos de Europa), ale to je jiný a hodně přežraný příběh. S plnými břichy jsme dojeli do Ajuy, vesničky na západě, která disponuje dvěma trháky: černou pláží a jeskyněmi, což nás plně zabavilo po zbytek dne. Ke skalnímu oknu jsme asi tři kiláky jeli potmě, dobře vybaveni na romantiku skvělým vínem, protože jiné než skvělé by bylo urážkou lokality.

7. Ajuy skalní okno - Presa de las Peňitas - Vega de Río Palmas - Betancuria - Antigua - Costa de Antigua: 40 km, 732 m převýšení, nejvyšší bod, kterého jsme za celý pobyt dosáhli - sedlo ve výšce 620 m.n.m. - monumento Guise y Ayose.

Ráno jsme strávili dlouhou snídaní a očumováním skalisek ve vlnách, pak vyrazili na cestu, ze které jsem měla obavy. Nejdéle do 18 hod jsme se měli dostat na oficiální ubytování (další přejezd ze západu na východ) a povětrnostní podmínky hrály proti nám, alespoň dle předpovědi. V reálu se ale vítr smiloval a byl mírný či dokonce spolupracující a náš poslední den byl snad ten nejpěknější. Užili jsme si soutěsku pod přehradou Peňitas, pak občerstvení v restauraci ve Vega de Río obrostlé vegetací, což byl zážitek sám o sobě, zadrhli jsme se i v jedné z nejpěknějších vesnic Španělska v Betancurii (+ opět kůzlečí), vyjeli jsme do sedla s obřími sochami Guančů (původní obyvatelé Kanárů), tam jsem se hodně vyblbla, na rozdíl od stydlivého Pavla, pak sjeli do Antigua a dál do Costa Antigua. Každá vteřina byla kochací. Šťastně jsme se shledali s přepravními vaky, projeli se nalehko a šli spát. Majitel apartmánu Emilio je technický hračička. Záchodová mísa se rozsvítí, když člověk vstoupí (nevím, jak to pozná) a než se vyčůráš, vystřídá několik barev. Kohoutky v umyvadlech zrovna tak, navíc ještě napodobují vítr. Sprcha je tak složitá, že mi se spuštěním musel pomoci technicky nadaný Pavlik. Pračka na konci cyklu zahraje fanfáry. A tak.

8. Ráno už jen cesta na letiště, v raním světle moc pěkná. Celou dobu jsme byli v kontaktu s našimi mladými, kteří pro zimní odpočinek zvolili Barcelonu s osmidenním výjezdem na Lanzarote.

Fuerteventura je rozdělena do šesti municipios: na severu La Oliva, Puerto del Rosario (hlavní město), uprostřed Betancuria a Antigua a na jihu Tuineje a Pájara, která úplně na jihu přechází do prodlouženého cancouru, Jandía s výjimečnou pláží Cofete, kam jsme bohužel nestihli zajet, ale před mnoha lety jsme tu byli, což jsem dodatečně zdokumentovala tady.

Fotogalerie (možná i komentované, ještě uvidím) k našemu kanárskému příběhu jsem vytvořila tři. Sever, střed, jih.