Západ centrálních Pyrenejí a Baskicko

Komentovaná fotogalerie k pyrenejské části je tady. Fotogalerii k Baskicku jsem rozdělila podle provincií na Bizkaia a Guipuskoa.

Dva geograficky i tematicky různé cíle se namixovaly do fantastické dovolené, přibraly k sobě i kousek Katalánska (Barcelona, ..), Navarry (Pamplona) a Cantábrie (Castro Urdiales, Ladero. Dostala jsem nálož zážitků z hor, přímořské krajiny, měst, gastronomie, vína a kafíček.

Kdo? Zas jen já.

Kdy? 17 dnů v červenci a srpnu 2023

Počasí: většinou přející, občas naštvané a deštivé, jedna bouřka a jedna vichřice. Ale pořádná. Zpřeházela jsem posloupnost itineráře, tak abych pošmourné dny trávila ve městech (San Sebastian, Bilbao), takže o dešťových přeháňkách jsem zašla na kafíčko, na vínečko, na obídek. Vína v celé oblasti jsou skvělá. S trochou vody se na severozápadě Španělska počítat musí, zvláště v Biskajském zálivu. To má místní klima v popisu práce.

Jak? Ryanem do Barcelony, odpočinek a přespání v Garrafu, pak rychlovlakem Avlo do Zaragozy (asi 350 km za 1 a půl hodiny, 9 euro + zážitek z ubíhající krajiny), BlaBlaCarem přímo na start severně od Formigalu u hranice s Francií, místní dopravu zastupovaly autobusy, vlaky, loďky, stop. Zpátky jsem letěla ze Santanderu do Vídně, pak Flixbus.

Vybavení: minimální. Lehký spacák + vložka do něj + malong od Jingkay, tenký lehký bivakvak (mnou navržený, mamkou ušitý), poncho a pod vlivem předpovědi počasí jsem přihodila i vršek stanu. Hole jsem našla cestou.

Rozpočet: necelých 20 tisíc.

Co bylo?

Téma první: západ centrálních Pyrenejí. Hodně GéeR jedenáctky a taky něco navíc, po HRPce za hranicemi s Francií. Jinými slovy sever Aragonie a jih Akvitánie. Tři různě dlouhé treky. Celkem něco přes 100 km, nastoupených výškových: skoro 5500 m, sestoupaných mnohem víc, páč si to plánuju šikovně.

První trek: Corral de las Mulas – jezera Anayet – výstup na Vertice Anayet (2542m), Candanchú. 18 km, nastoupených 930 m. Nádherné počasí, až v Candanchú mě déšť zahnal do hospody a následně do Canfrancu Estación do hostalu, což bylo fajn, neb jsem potkala zajímavou svatojakubskou poutnici. Je pro ni důležité odtrhnout se jednou ročně od rodiny a vůbec od všeho a vydat se sama na cestu. Svatojakubské cesty jsou různé, je jich hodně a ona pokaždé jde nějakou jinou, převážně v pyrenejských oblastech. "Ale takhle nikdy do Santiaga nedojdeš," povídám. "No a? To přeci není důležité." Někdy mi   stačí malý podnět k vychýlení z dráhy. Stala jsem se tedy poutnicí, v Pamploně pořídila credencial a ušla etapu Zumaia - Deba. Na sbírání razítek jsem zapomněla, ale příští rok to vezmu vážně. Nebo jindy. Kdy? To přeci není důležité.

Druhý a hlavní trek: Chandanchú – jezero Estanés - Cascade d'Espélunguère – refugio Aguas Tuertas – jezero Estanés jih – útulna Oldecua – refugio Lizara – (spaní v Oldecua) – výstup na Bisaurín (2670 m) – Canfranc Pueblo (pořádný oběd a přejezd na další trasu), 66 km, 3817 nastoupaných výškových metrů. Tady o pozornost soutěží tři výrazné elementy: Valles Occidentales (Západní údolí, mn.č.), zvláště údolí Aguas Tuertas, hora Bisaurín a všudypřítomná stáda krav s jejich zvoněním a obrovskými rohy. Krav se nebojím, býků ano, dokonce mě několikrát zahnali z cesty. V celé oblasti jsem byla jediná, kdo si z volně pasoucích se a naštvaných býků něco dělá. Ostatní nejenže se nebojí, oni dokonce nechápou, z čeho mám obavy já.

Třetí trek: další průnik na francouzské území. Astún horní konec lanovky – refuge d´ Ayous u jezera Lac Gentau – ubytko pod převisem (mimo dosah kravích kopýtek)– šmajdání kolem jezer – Astún, bus do Canfranc Pueblo a nocleh nad řekou Aragón. 17 km, 685 nastoupaných výškových m, jezera, koně, krávy, slunce, mlha, déšť, úplněk.

GR 11 pochopitelně prochází i severní Navarrou. Pyreneje se tu snižují, tedy kromě Mesa de los Tres Reyes, čímž mě vystavují k myšlenkám na cyklistiku. Prostě doufám, že se do toho Pavlikovi bude chtít, tak to nechám na samostatný výlet na kolech. Dojela jsem tedy do Jacy (malá prohlídka, byla jsem tu loni), pak sedla na bus do Pamplony, profrčela kolem pyrenejského moře (= přehrada Yesa) a vynořila se v rozžhaveném hlavním městě Navarry a koridy, které mě lákalo už tolik let, v Pamploně. Prošla jsem přeslavnou trasu Estafeta, kudy se ženou každý rok v červenci opravdu divocí býci do arény. Každý den šest. Oběti na životech lidských i býčích jsou, jedná se totiž o fiestu San Fermines. Zabojovala jsem si s jedním už zkroceným a vlastněným býkem v nejstarší aréně Španělska (a druhé největší po Malaze), prohlédla historické centrum, okusila místní speciality a víno a odjela do Baskicka.

Téma druhé: poznávání Baskicka. V rámci časových možností jsem procestovala obě velké oblasti: Guipúskoa a Bizkaya. Arabu s hlavním městem Vitoria Gasteiz nechám na příště. Poznala jsem a doporučuji pozornosti: San Sebastian/Donostia, Bilbao s důrazem na Museo Guggenheim, Bakio, San Juan de Gaztelugatxe, Bermeo, oblast kolem parku Urdaibai, Gerniku, Zumaia s jejím geoparkem, Debu, hory Aizkorri ve vnitrozemí, Arantzazu, pak už v Cantabrii Castro Urdiales, Laredo, Santoňa. Zašla jsem si svatojakubskou etapu Zumaia – Deba a horskou etapu GR120 Brinkola – Arantzazu. Všeho jsem si užila vrchovatě.

Baskicko podrobněji:

V rámci přípravy jsem se naučila pár baskických slov a byla to fuška. Každé slovo v tomto jazyce vypadá jako zaklínadlo, nešetří se tu písmenkem x, které se čte pokaždé jinak, v závislosti na kolemjdoucích hláskách či samohláskách. Člen se dává za podstatné jméno, které se ještě k tomu skloňuje. Některá substantiva mají 7 pádů, některá jen 4, některá nedělají nic. Je to původní jazyk, ničemu nepodobný, ale zní nádherně, například: eskerik asko, mil esker (děkuji), arrachalde on (dobré odpoledne), ardo zuriabat, mecedez (bílé víno, prosím) a tak.

Začala jsem San Sebastianem (Donostia), který mě přijal po slunečné Pamploně poněkud deštivě, tak jsem se ubytovala v poutnické ubytovně (23 e). Pokud se budeme bavit o cenách ubytka v přímořských městech Baskicka (nebo Kantábrie) v sezóně, tak počítej minimálně 60, spíš 70 euro za noc. Španělé ze zbytku Španělska, včetně královské rodiny, totiž mají zájem trávit prázdniny právě tady, aby si odpočinuli od horka. Evropané ze zbytku Evropy tyto kouty zatím moc neobjevili. Atlantské pláže jsou nádherné, rozlehlé, zlaté, oranžové nebo skoro bílé, architektura převážně secesní, velmi honosná, lidé milí, zdvořilí a přetékající touhou bavit se. Kavárničky, hospůdky, bary či restaurace se plní hosty se sklenkou vína nebo sidry už od rána. Prostě se tu vesele chlastá bez ohledu na čas a počasí. Přesto jsem neviděla nikoho opilého. Žije se na ulici, ale v noblesním tónu. Mou neupravenost omlouval batoh a hůl, než jsem ji ztratila. Všichni si mysleli, že jdu Camino de Santiago (Svatojakubskou cestu), usmívali se na mě, přáli buen camino, a pokud jsem šla jinudy, než podle nich mám, tak mě vraceli na camino.

San Sebastian je možná nejhezčí město Baskicka (hl.m. provincie Gipúskoa). Má tři pláže gigantických rozměrů. Ta nej z nich je Concha, pravidelný půlkruh s výhledem na ostrůvky. V divočejším počasí se ve vlnách prohánějí surfaři, v mírnějším se skáče do vln, v klidném se plave. Na pláž si všichni nosí vylehčená lehátka, protože rozdíl mezi přílivem a odlivem je obrovský a nikdo se nechce válet v mokrém písku. Kromě mě, mně to neva. Město mě upoutalo na celý den, vylezla jsem na kopec Urgull s pevností a obrovskou sochou žehnajícího Krista, prošmejdila historické centrum a zašla na senzační představení moře v kulisách uměleckého díla Peine de Viento (Hřeben větru), které sestává ze tří dílů představujících Minulost, Přítomnost a Budoucnost. Krom toho jsou tu zakomponované průduchy, které vztekle stříkaj vodu z vln vysoko do výšky, nejlépe na někoho, kdo nestačí včas utéct.

Předpověď počasí mě následující den poslala rovnou do Bilbaa (hl.m. provincie Bizkaia), které sice bylo v plánu, ale později. Samozřejmě nelze minout Museo Guggenheim, velkolepé zvenku i zevnitř. Momentálně vystavovali Oskara Kokoschku, perfektně zpracováno, líbilo se mi to víc, než stálé sbírky. Na večer a na přespání, teď už v jasném a milém počasí, jsem přejela do Bakia (dobré spojení busem, ale 40 – 60 min. cesty). Tam si naopak užiješ venkovskou atmosféru, pláže, romantické procházky, barevný západ slunce a skvělé ubytko nad mořem s výhledem na San Juan de Gaztelugatxe, kam máš určitě namířeno. Na San Juan jsem vylezla hned ráno, dle tradice 3x zazvonila na kostelní zvon a odjela do Bermea, které mě překvapilo svou autentičností a krásou. Jaktože o něm nikdo neví? Odtud vlakem do oblasti ría Urdaibai, proslulé plážemi, mořským i ptačím životem a krásou přírody. Spací místa vybírám pro okamžiky, které je radost prožít. Tentokrát jsem bivakovala asi dva metry nad mořem, vlastně řekou (prostě něco mezi zaříznutým zálivem a řekou – ría, nemá to překlad do češtiny), a to v dešti, před kterým mě moje vybavení chrání částečně dostatečně, dostatečně částečně, aby bylo nějaké oživení, ale ne zima.

Zumaia, další klenot pobřeží, a to geologický. Extravagantní flysh skýtá podívanou neobvyklou, lákající zůstat co nejdéle, ale to já ne, už mě to táhlo ven z měst, tak jsem si dala jednu z nejpěknějších etap Camina de Santiago Norte: Zumaia – Deba. Zahrnuje nejen flyschové pobřeží, ale i půvabnou kopečnatou krajinku. Koneckonců, už několik dnů jsem držitelkou credencialu poutníka, vyřídila jsem si ho v Pamploně.

Praktická pozn.: v provincii Bizkaia je dobré pořídit si za 3 eura kartičku Barik. Notně zlevní veřejnou dopravu

Co by to bylo za poznávačku, kdybych nestrčila frňák na nějaké hory. Bohužel jsem z časových důvodů musela volit mezi výstupem na nejvyšší horu Baskicka (Aitxuri, 1551 m) a přírodním parkem Aizkorri, který zahrnoval i návštěvu vesničky Legazpi, což pro mě bylo skoro povinné, neboť vystupuje v učebnici španělštiny Aventura 1. Tak jsem jela tam. Na rozdíl od doporučení Picos de Europa a Covadongy od téže učebnice, se očekávání nesplnila. Legazpi je sice docela hezká vesnička, ale nijak ničím speciálně nevyniká. Nicméně trasa Brinkola – Arantzazu po GR 120 je přepěkná a zakončená super zajímavým poutním kostelem Naše Paní z Arantzazu. Tato mariánská svatyně má sice dlouhou historii, ale velmi současný vzhled a je i poutním místem, takže když jsem tam vlezla s batohem a  již ve stavu ne moc čistém, všichni se na mě usmívali a zase přáli buen camino. Doufám, že mě pak neviděli, jak beru stopa do civilizace, do Aarrasate-Mondragón, odkud je přímý bus do Bilbaa.

Vlezla jsem do autobusu, který končí na letišti. Byl sice asi o 5 euro dražší (dvě, možná tři sklenky bílého, pravila jsem řidičovi a získala tak jeho náklonnost), ale zato to byla privátní jízda s pohledným (připomínal mi našeho pana Kupra) a sympatickým řidičem, který mě spravil o místních poměrech a mentalitě . Rozhodně mi doporučil dojet do nejkrásnější přímořské vesničky Lekeitio, ale to už se mi do časového rozvrhu nevešlo. Příště.

Pokud nechceš utrácet prachy za nudné ubytování v Bilbau, určitě obětuješ hodinu času na jízdu do Bakia, kde jsou místa na strávení noci přímo luxusní a romantická, zvlášť když je nebe plné hvězd a perseid.

Předposlední den jsem přejela do Cantábrie, do Castro Urdiales, které nelze nechat bez povšimnutí, do Lareda (obrovská pláž) a do Santoni (taky obrovská pláž, navíc marismas). Tam jsem měla tak trochu nouzové ubytování uprostřed marismas v ornitologické pozorovatelně. Došla jsem k ní právě v okamžiku, kdy se pořádně rozdováděl vítr, 65 km/h, psali na internetu, a byla ráda, že mě to neodneslo i s boudou. Celé poslední dopoledne jsem si povinně naordinovala strávit na pláži a dodržela jsem to. Ze Santoni do Santanderu jezdí skoro každou hodinu autobus, z centra pak co 20 minut jede další na letiště (čtvthoďky) a právě ten byl posledním pozemním prostředkem, který jsem na této cestě použila.