Sao Miguel

Fotogalerie s komentáři se nachází zde: vytahni-paty-na-sao-miguel.webnode.cz                  

K portugalské cestě se z každé strany přitulil jeden den v Berlíně. Je to úplně z jiného soudku. Hlavní roli hrála muzea na muzejním ostrově. Neues Museum navázalo na minulou cestu po Nilu, Pergamonské ohromilo Ištařinou bránou. Vhled  do centra Berlína i do úchvatných sbírek je na samostatné stránce: vytahni-paty-do-berlina.webnode.cz

Na azorském ostrově Sao Miguel nejsou vysoké hory ani rozlehlé pláže. Není tu jisté počasí a Atlantik taky nikoho nerozmazluje. Architektura nikoho nekamenuje hlubokými dojmy. Sao Miguel žádné takové eso v rukávu nemá, ale je překrásný v celé své délce (90 km) i šířce (8 - 15 km). Potěší srdce i oči, nos i žaludek. Všechny smysly. Krajina i flora jsou různorodé. Vegetace tu bují s takovou vervou, že se člověk cítí jako by byl u pramene samotného života. Střídají se obrazy jurského parku, zelených pastvin, vulkanické krajiny. Vzduch je čistý a voňavý. Všude vládne hluboké ticho.

V krajině se většinou vyskytovaly jen krávy a já.

Kdo? Učitelka užívající jarní prázdniny.

Kdy? Od 19.2. do 1.3. Devět krásných dnů + 3 bonusové na pevnině. Naše zima 2019/20 byla mírná, téměř bez sněhu, počasí zasmušilé a bez nálady. Toužila jsem vidět něco zeleného.

Jak? Flixbusem do Berlína, Ryanairem do Lisabonu a pak do Ponta Delgady. Třísegmentová cesta počítala s prohlídkou obou hlavních měst. Speciální důraz jsem dala na Muzejní ostrov. Doprava vyšla něco přes 5 tisíc i s podpalubním zavazadlem.

Počasí? Počítala jsem s proměnlivou situací, se sluncem i s deštěm, jak se na tohle období patří. Asi jsem měla kliku, protože pršelo jen poslední den. Přes den bylo obvykle teplo až horko, v noci kosa a vlhko.

Vybavení: ministan Jurek a dobrý spacák. Zajistilo mi to svobodu pohybu a bezstarostnost ohledně toho, kde hlavu složím. A navíc i radikálně snížilo náklady.

Doprava na ostrově: autobusy, stopem, pěšky. Autobusy na ostrově jezdí, ne že ne, ale nikdy se neví, který z jízdních řádů funguje a který ne, zvlášť v době přechodu období, kterému oni říkají zimní, na období letní a v době karnevalu, což byl můj termín.

Hlavní téma: chození, koupání a lázně. Hlavně chození zuřivě zelenou krajinou, většinou nalehko. Asi 120-130 km.

Orientace: jednoznačně na muže, jinak vše řeší stažené mapy.cz 

Negativa: touto dobou nekvetou hortenzie.

Pozitiva: všechno ostatní.

Ubytování: 1x v Lisabonu, 1x v Ponta Delgada, 1x v Berlíně ve sdílených pokojích, jinak ve stanu sama.

Náklady: se vším všudy asi 11 a půl tisíce.

Letos se mi poštěstilo podniknout dvě cesty, které od sebe časově dělil pouhý měsíc. Bavilo mě, jak moc od sebe byly odlišné. Egypt versus Azory. Egypt - monumentální historie, Sao Miguel - sladké bílé domečky. Egypt - ruch, odpadky, útočící dojmy, Sao Miguel - ticho, čisto, klid. Egypt - rozlehlé plochy pouště, Sao Miguel na svém útulném teritoriu předvádí tryskající energii dobře živených rostlin.

Co tam?

Itinerář není třeba sestavovat. Program řídí počasí a momentální nálada. Must lokality jsou: Furnas, Pico da Vara, Nordeste, Lagoa da Fogo a Sete Cidades. Co dělat? Válet se v termálech nebo u moře, jasně, ale hlavně je třeba využít a vychutnat top devízu, kterou ostrov nabízí: pěší turistiku. Na mnoha místech jsou vedené a dobře značené traily, které ukazují ta nejkrásnější místa. Neprošla jsem všechny ani náhodou, ale to, co jsem prošla bylo jako pohlazení po duši.

Abych po ostrově nelítala jak střelená koza, pojednala jsem to následovně:

Ponta Delgada

První odpoledne jsem se fakt válela u moře a trochu prošla Ponta Delgada. Nakoupila sýry na cesty. Dokonce jsem byla ubytovaná (15 e). A pak už se začaly kupit zážitky.

Furnas a Gorreana

V 9 ráno jede autobus do Furnas (1 a půl hodiny, 4.10 e). Ve Furnas lze dělat tři věci: užít si termály, jít k jezeru a dát si kolem něj trail. Mě zcela zahltily první dvě aktivity. Jezero s horkou vodou + dva další bazénky+ působivý park mě ukovaly na spoustu hodin na jedno místo. Pak už jsem jen stihla dojít k jezeru a podívat se na fumaroly. V 5 jede autobus do Maia. Vystoupila jsem u továrny na čaj Chá Gorreana. Pozvali mě tam na svoje produkty. Se stmíváním v zádech jsem prošla trailík (6 km) po jediné evropské čajové plantáži a rovnou se tam ubytovala v řádku mezi čajovými keři.

Pico da Vara

Ráno jsem se kombinací bus a 2x stop dostala do městečka Algarvia, výchozího místa na nejvyšší horu ostrova, Pico da Vara (1 105 m). Šlo by to pojednat i jinak, například jako přechod z Furnas přes Vara do Nordeste, což by možná bylo i hezčí, ale musela bych vláčet batoh a mít víc času. Takhle jsem svrhla batoh do vegetace a šla nalehko. I na tak malé výšce se krajina radikálně měnila. Od mořské plochy k pastvinám, od pastvin k jehličnatému lesu, pak byla krajina podobná té naší krkonošské na hřebenech. Díky dobrému počasí mě výhledy neminuly. Přidala jsem si tedy hřebenovku směrem k větrným elektrárnám. Celkově to mohlo být 16 km. Stopem jsem přejela do Nordeste a přespala tam na louce mezi městem a mořem.

Nordeste a trail Lomba da Fazenda

Městečko je načančané překrásné. Na jeho prohlídku bohatě stačí hodina až dvě. Podstatně více času jsem věnovala trailu Lomba da Fazenda, který představuje to nejlepší z krajiny. Skaliska, řeku se starými mlýny, vesničky, pastviny, lesy a azorské specifikum, sezení s grily. Odpoledne jsem stopla Herberta. Mířila jsem do lázní Caldeira da Ribeira. Herberto mi jako bonus k cestě zastavil na třech zajímavých místech navíc: nedaleko vesničky Achada jsou vodopády a mlýny Ribeira da Caldeiroes, pak na pláži u Porto Hermoso a nakonec v Ribeirinha. Zajel se mnou až do lázní Caldeira da Ribeira, kde jsme se vykoupali spolu se dvěma dalšími stopaři, co nabral cestou. Mají otevřeno do 10 večer, což se mi dost hodilo kvůli umytí, ale jinak nic moc. Přespala jsem na louce s výhledem na Ribeira Grande a oceán.

Přechod ze severu na jih, Lagoa da Fogo

Hned ráno jsem se napojila na trail Salto do Cabrito i se zacházkou k přehradě. Salto do Cabrito je 40timetrový vodopád. Stopem jsem se popovezla k dalším lázním- Caldeira Velha (8 e za 2h). dalším stopem jsem se přiblížila k jezeru Fogo. Kousek jsem poponesla svůj líný zadek a batoh na vrchol Pico da Barrossa (949 m), odkud jsou ty nejlepší výhledy na jezero a vůbec celé okolí. Na vzdálený vrchol Pico da Vara jsem už koukala jak na starého známého. Po neznačené a čím dál tím víc brutální stezce jsem sestupovala směrem k jihu, k trailu Lagoa da Fogo. Tam jsem se zbavila batohu a pěkně nalehko si došla přímo k jezeru. Stejnou cestou zpátky a dále k trailu Quatro Fábricas. To už byla tma, tak jsem se utábořila u přehrady. Jako zpestření večera mi proběhlo kolem stanu stádo koz.

Traily Quatro Fabricas da Luz, Janela do Inferno a karneval

Ten první je veden víceméně kolem říčky a představuje působení bývalých elektrárniček. Dovedl mě do malé vesničky, odkud jsem chytla autobus do Água de Pau. Drobné radosti: prohlídka města, kostelík na kopci, vyhlídka nad mořem. V úterý, dne 25.2. ostrovu vládne karneval. Nespočívá v blbnutí v maskách, ale v polévání vodou nebo bombardování plastovými pytlíky s vodou. Je to státní svátek a nic nefunguje. Zúčastnila jsem se jen jako pozorovatel. Vydala jsem se na trail Janela do Inferno, který co do krás přírody opět nezklamal, pokochala jsem se vodopádem, vykoupala se a zamířila na stop, neboť autobusová doprava se mnou odmítla spolupracovat. Dojela jsem do Ponta Delgada doprostřed vodní bitvy. Potřebovala jsem se dostat do Sete Cidades na západě, ale nikdo, ani řidiči autobusů, prostě nikdo, nevěděl jestli dnes něco pojede. Narazila jsem na dvojici Miša a Ukrajinka (neřekla jméno), se kterými jsme se skamarádili. Oni získali informaci od autobusáka, že něco jede v 20.10. Ok, proč se nevykoupat a nezajít na večeři (mečoun za 15 e)? V daný čas jsme se sešli, abychom pocvičili mou ruštinu a konstatovali, že dneska se busem nedostaneme nikam. Šla jsem spát mezi krávy na louku za městem a oni odjeli taxíkem (25 e).

Sete Cidades a trail kolem sopečných jezer

Ráno jsem přejela tam, kam jsem měla namířeno. Svrhla jsem batoh v kempu. Kemp evidentně nějakou dobu nefunguje, ale byly tam záchody (ble), sprchy, ohniště a spousta místa v pěkném prostředí. Spojila jsem vlastně dva traily: ten kolem Modrého a Zeleného jezera a trail v pohoří Serra Devassa kolem dalších jezer. Je tu vidět, jak je formovaná vulkanická krajina, výhledy po cestě i z vrcholů jsou jedinečným estetickým zážitkem. Nejvyšší místní kopec je Pico da Cruz (845 m), ale jak víme, i malý kašpárek může zahrát velké divadlo. Večer jsem si udělala ohýnek, popíjela Mysliveckou a dlouho telefónovala s Pavlikem. V nohách jsem měla dobrých 25 km.

Mosteiros a Ferraria

Busem (do Várzea) a stopem jsem se dostala do půvabného městečka na západě, do Mosteiros. Pomalu si zase zvykám na civilizaci. V místním baru ukládám batoh, jdu se vykoupat a pak na trailík kolem kopce Pico do Mafra. Konečně jsem se dostala k vínu, konečně mám čas usednout. Kdo taky má furt pít Mysliveckou, že jo? Ochutnala jsem bílé i červené, obojí z ostrova, tuším že z oblasti Villa Franca. Dobré. Jinak je ale na víno nejlepší ostrov Pico, který už mám zahrnutý v plánech. Zašla jsem i do restaurace na steak. Asi nejlepší steak mého života. Krávy jsou tu svobodné, šťastné a naducané tou nejzelenější trávou na světě, to se musí zákonitě projevit i na talíři. Pozdě odpoledne jsem přejela zpátky do Várzea, kupodivu busem.

Odtud pěšmo do oblasti Ferraria, kde jsou další lázně, horké prameny přímo do moře, dramatická skaliska, mořská brána a skvělé místo na spaní, když vítr ohýbá stromy. Počasí se totiž rozhodlo, že mi ukáže, jakou jsem měla celou dobu kliku. Stmívalo se. Byla jsem posledním návštěvníkem mysu, byla jsem tu jediná. Vykoupala jsem se v údajně horkých pramenech v moři, které se mě snažilo nastrouhat najemno o skály. Voda byla sotva vlažná, takže jsem velmi rychle usoudila, že mi to stačí a šla se ubytovat na odpočívadlo na skále nad mysem. K dispozici jsem měla několik kamenných stolů a toalety (tentokrát čisté) a hlavně místo chráněné ze třech stran před větrem. Spala jsem jak dudek.

Relva

Ráno jsem šla k majáku, pak do vesničky Ginetes. Obloha byla zamračená a chystala se na déšť. Co s tím? Měla jsem v úmyslu dostat se do Relvy a jít tam trail kolem pobřeží. Autobus přijel skoro včas. Rozpršelo se. Ne v kapkách, ale v provazech. Mám vystoupit v Relvě nebo zachránit kůži někde v Ponta Delgadě? Před Relvou přešel liják do normálního deště. Hurá, tohle mě nerozhází. Chvilku počkám v hospodě a pudu. V hospodě bylo milo. Chlapi v holínkách si dávali hned po ránu do nosu, tak jsem se připojila (červené víno a kafe za jen euro dvacet, nechápu). Vyrazila jsem za deště, ale brzy se vyčasilo, tak jsem se mohla plně soustředit na to, abych se na mokré skále nepřerazila ve svých nových botech Merrell, které se s takovým povrchem nedokázaly vyrovnat. Prej dobrá značka. Vrátila jsem se do hospody, už jako známá firma "ta s batohem". Přivítala mě Patricie, nadšená, že jsem nechala manžela doma, když nemá čas, nalila mi víno do třetinky a jala se se mnou konverzovat v portugalštině. Ukázalo se, že to jde. Kdysi jsem se ji trochu učila a když jsem s někým empatickým + sympatickým, tak se dialog daří. Tak moc jsem si to tam užila, že mě nenapadlo udělat nějakou fotku. Nakonec mě Paticie (a Sandra a Jára) odvezla do Ponty a rozloučily jsme se skoro se slzou v oku. Vykoupala jsem se na svém oblíbeném místě. Ne že by byl Atlantik teplý, to ne, ale přeci jenom ho trošku zmírňuje Golfský proud. Navíc jsem se do prosince koupala doma ve venkovním bazénu, takže mi to přišlo v pohodě.

Přespala jsem na dost dobrém místě u letiště asi 5 minut chůze k terminálu. Odlet do Lisabonu byl v 6. Ve 4 ráno jsem byla prvním cestujícím, který vstoupil na letiště.

Lisabon

Lisabon má své kouzlo kvůli kopcům, řece Tejo (španělsky Tajo), úzkým uličkám a dlaždičkové výzdobě. Měla jsem na něj trochu času hned první den, dokonce jsem tam přespala, a předposlední den. Potěšila jsem se výhledy z hradu Sao Jorge (10 e a našemu Pražskému hradu se nemůže rovnat ani náhodou), proběhla jsem uličkami, pokochala se náměstím Praca de Comercio. Víc jsem nestihla, to mě čeká příště, až pojedu na Madeiru, tak tu budu mít v rámci přestupů dva skoro celé dny. Bude Sintra? Belén?

Berlín

Honosné klacisistní město. První den jsem prohlídla židovský památník, samozřejmě Braniborskou bránu, proběhla třídu Unter den Linden, kterou si pamatuji z výuky na střední škole, kdy mě měl na němčinu pan profesor Pavelka, asi 40 let tomu nazad. Ťukla jsem pohledem o muzejní ostrov a odfrčela z Alexanderplatz na letiště.

Poslední den jsem si vyhradila na Muzejní ostrov. Vstupenka do všech pěti muzeí stojí 18 euro a neobměkčí je ani ITIC. V každém případě to jsou dobře investované prachy, neboť jsem stanula tváří v tvář největší krásce starověku - Nefertiti, uzřela jsem Ištařinu bránu, Milétskou bránu, zlatý klobouk, sbírky německých umělců i francouzských impresionistů, nemluvě o budovách samotných, které tyto poklady hostí. Diův oltář jsem bohužel nezahlédla, až tak zas ke mě osud nakloněn nebyl. Dílo dlí v rekonstrukci, která má trvat 12 let. Pro Berlín bude samostatná stránka, neboť s ním počítám i v budoucnosti, až odtud někam poletím. Snad mě od toho začínající pandemie coronaviru neodkloní.

Ilha Verde,

tedy zelený ostrov Sao Miguel předčil všechna očekávání, a že nebyla malá! Na Azorech mám vyhlídnutý další ostrov - Pico, i když je ve srovnáním s Miguelem poloviční. Chtěla bych tam v letním období kvůli výstupu na stejnojmennou horu, nejvyšší v Portugalsku (2351 m) a taky kvůli hortenziím. Rozhodně tam ochutnám to jejich vyhlášené víno, podívám se na ostrůvek Faial a tak podobně. V každém případě se mám na co těšit.