Černá hora

Strukturované fotogalerie s popisky k Durmitoru a k pobřežním partiím obsadily samostatný prostor.

Na této relativně krátké cestě soutěží o pozornost dvě různá, i když rovnocenná témata: Boka Kotorska a Durmitor. Moře a hory, dva odlišné světy. Navíc se urodili i nějací levobočci, bez kterých by to nešlo. Takhle jsem to naplánovala a takhle to bylo.

Kdo? Zas jen já

Kdy? 23. - 30. 7. Do poslední chvíle jsem nevěděla, zda odletím, a to ze dvou důvodů. Jednak mě šéfka nechtěla pustit, což v mé hlavě spustilo vlnu celkem zásadních úvah ohledně toho, co se mnou bude dál, zda chci zbytek aktivního života strávit ve škole, kterou sice mám ráda, smysluplně mě živí, ale taky láme křídla, občas i duši a stahuje do bažiny žabomyší marnosti. Druhak Flixbus do Vídně nabral zpoždění, páč ho řídili zřejmě noví hoši, kteří cestu i navigaci znali jen částečně, bloudili, svačili a celkově se jevili, že jim je tak nějak fuk, zda stihnu let. Ten měl naštěstí taky zpoždění, takže hurá.

Počasí: zářivé

Doprava: Flixbus (Pha - Vídeň) a Wizzair (Vídeň a Dubrovník), místní autobusy a jedno zásadní stopování.

Ubytování: hostaly přes booking a širák

Magická noc: byla! V horách u jezera Zeleni vir, hvězdy zářily jak o život.

Náklady: necelých 12 tisíc včetně neplánovaného zastavení ve Vídni na zpáteční cestě. Tentokrát byl opožděný let a autobus jsem prostě nestihla. Vídeň v horké noci byla okouzlující.

Co bylo: chorvatská Uvala Luka, Kotor, Budva, Cetinje, Nikšič, Žabljak a Durmitor, Herceg Novi, Dubrovník a Cavtat.

Jak to bylo, poznámky a postřehy, které (možná) rozvedu ve fotogalerii:

Start a místní doprava. Letiště Čilipi leží podstatně blíž k hranicím Černé hory než k samotnému Dubrovníku, odkud jezdí autobus do Hercegu. To je inspirující výzva ke kreativitě. Jak to zpracovat? Došla jsem 4,5 km pěknou krajinkou, nepočítám-li úsek po silnici, do zátoky Uvala Luka, dala si tam pivo (za 4 e), vykoupala se a zjistila, že autobus do Vitaljiny u hranic s Montenegro, který měl jet asi v 9 večer z Čilipi sice jezdí v 9 večer z Čilipi, ale jen v době školní docházky, která den předtím skončila. Původní plán byl, že z Vitaljiny si to do Hercegu dojdu, pobřežní krajina je voňavá a krásná a já tu jsem hlavně kvůli chození v přírodě. Nicméně prostor pro improvizaci se vyplatil. Dvěma drobnými stopy jsem se dostala do Grudy, kde jsem stopla hlavního hráče, Kosovana Giovannyho, který mě odvezl přímo do Kotoru, obeznámil mě s mentalitou kosovských a černohorských mužů, učinil nemravný návrh a s noblesou přijal jeho odmítnutí.

Pavlína Frydrychová ve svém článku www.mundo.cz/clanky/co-vsechno-o-vas-muze-chtit-vedet-cernohorec-nebude-se-bat-zeptat píše přesný scénář rozhovoru cizinky s Černohorcem. Moc mě pobavilo, že Giovanny to zřejmě také četl, protože se ho doslovně držel. Byla jsem ráda, že jsem nezanedbala přípravu a věděla, jak odpovídat. Zřejmě ho četl i řidič autobusu, který mě později vezl ze Žabljaku do Hercegu, ale ten ho rozvinul směrem k setkání v Praze, dokonce i k sňatku (neva, že už je ženatý) a nabídl mi, že bych u něj ve vesničce pod horami mohla dojit krávu a starat se o domácí zvířata, což by mě bavilo, ale právě nevím, co by na to jeho žena, tak jsem to odmítla, přestože mě usadil na prestižní místo vedle řidiče a celou jízdu prokládal výkřiky" moja Ivanica".

Kotor. Překrásné historické městečko pod žhavým sluncem i pod ochranou UNESCO. Pláž je tam sice jen jedna, ale stačí, protože návštěvníky víc zláká bloumání uličkama, procházka po hradbách a některé, zvláště mě, výstup na pevnost na skále, odkud je skvělý výhled na celý záliv. Pozřela jsem Kotor a vydala se do Budvy, opět mix turismu, historie a moře. Pak jsem vyjela do Cetinje, kde jsem se ubytovala u místních, čímžto jsem k zážitkům přidala další milé setkání.Cetinje je duchovním centrem Černé hory (klášter) a bývalo hlavním městem (secesní ambasády, promenáda, královsý palác). Všechno tu je malé, domácké a útulné.

Cestou na hory jsem se stavila v Nikšiči hlavně na pivo nikšičko.

Durmitor. Moje srdce se radovalo z horské nádhery, sněhu i rozkvetlých luk, z ticha, klidu a ze samoty. Proběhla krátká, ale důkladná regenerace celé Ivany od hlavy až k patě. Měla jsem naplánováno 26 km, s převýšením 1933 m, kde hlavním cílem byla ledena pečina (nabízí se kontroverzní překlad ledová pečínka, ale je to ledová jeskyně) a Bobotov kuk (2522m, nejvyšší hora Durmitoru). Už skoro v podvečer jsem došla k Černému jezeru, kde jsem se samozřejme zadrhla kvůli koupání, konzumaci piva a tak, takže do bivaku Lokvice jsem došla skoro za tmy. Už z dálky mě vítalo něco jako táhlé zpěvné vytí, zdálo se ale, že ho vydával člověk. Asi jo, protože v nedaleké chatrči něco svítilo. Vytí pokračovalo a znělo dost šíleně, tak jsem do své útulny proklouzla potichoučku, aby mě nikdo nezaregistroval. Vytí (nebo zpěv?) mě rušilo, protože za prvé nesnáším hluk a za druhé to krmilo mou obrazotvornost nejrůznějšími představami a dohady. Vlci? Medvědi? Magor? Umělec? Tak nějak před půlnocí se ozval výstřel. Zastřelil někdo medvěda? Zastřelil někdo umělce? Každopádně pak už byl konečně klid a já se mohla pořádně vyspat. Pozn. Nedaleko je pramen pitné vody, lze najít na mapy.cz

Další den byl naprosto luxusní. Došla jsem k a do Ice Cave, vylezla na Bobotov kuk i na horu proti němu - Lučin vrh (2396 m), hustě jsem se kochala výhledy, geologickými útvary, nebem a svobodou. Za doprovodu kamzíků jsem slezla k jezírku Zeleni vir (+pramen pitné vody) a odmítla se odtud hnout, přestože bylo teprve šest. Splynula jsem s prostředím, koukala na soumrak, na hvězdy, na rozednění, střechu nad hlavou nemajíc. Mrcasila jsem se tu až do 10 ráno, pak jsem se vydala na Terzin bogaz, který jsem si naplánovala podle mapy.cz. Část cesty značená nebyla a ani být neměla a část cesty značena nebyla a být měla. Slovo cesta používám, protože je uvedena v mapách čárkovanou čárou, ale v reálu tam není ani náznak ničeho, co by se cestě byť vzdáleně podobalo. Do sedla Trojni prevoj lze dojít snadno, krajina je přehledná a navíc úžasná, ale za ním se znepřehlední pomocí strží, úzkých roklí, sněhových či kamenných polí, vše sice v rozměru malém, ale dostatečném, aby si tam člověk zlámal hnáty. Globální orientace tam je sice jasná, ale kudy přesně jít a kam šlápnout už tak jasné nebylo. Tak jsem tam nějakou dobu šplhala jak veverka sem a tam a pak se rozhodla, že se vrátím přes jezírko Lokvice. Nebyla to špatná volba, zbyl mi čas, abych obešla Černé jezero, pořádně si zaplavala, sežrala kus jehněte v Žabljku a našla si krásné ubytování v lese nedaleko autobusové zastávky, neboť můj spoj do Herceg Novi startoval v časných 5.15.

Herceg má sice mrňavé historické centrum, ale zato dlouhatánskou a krásnou pobřežní promenádu s mnoha možnostmi ke koupání ve vodě křišťálově čisté (na rozdíl od Grossova svědomí). Navíc jsem přijala nabídku na plavbu do Blue cave, modré jeskyně (15 e). Kotorský záliv se podobnými nabídkami jen hemží a upřímě doporučuji nějakou využít.

Další den jsem jela do Dubrovníku (nestydatých 18 + 1 e). Den jsem různě proflákala po plážích, přístavech, historickém centru, na večeři a zas až tak mě to tam nebavilo, přestože staré město je fakt pěkné. Jenže to tam znám a já ráda objevuji nové věci. Zrovna tady bych ocenila společnost, třeba mé vnučky, která se ještě nenarodila, ba ani nebyla počata.

Večer jsem jela do Cavtatu, půvabnémo městečka s přístavem a krásným zalesněným poloostrovem. Právě tam jsem zamířila přespat v očekávání další magické noci pod hvězdami, ozvučené mletím vln, provoněné pryskyřicí. Bylo tam vše zmíněné plus něco navíc: hajzlové komáři, co mě otravovali celou noc a donutili vztekle vstát ještě před pátou. Dospala jsem se na pláži v jiném místě, prohlédla městečko a vydala se po turistické červené k letišti. Krajinu tam zdobí vysoké cypřiše a vůbec, je to tam pěkný pokud se nějak popasuješ s horkem.

Jak už výše zmíněno, ve Vídni mi ujel autobus a tak jsem si alespoň znovu prošla centrum - Hofburg a Stephansplatz.