Východní Thajsko 2025

Komentované fotogalerie jsou čtyři: Východní Thajsko, Východní Thajsko 2 (i s Bangkokem a Zakázaným městem), NP Khao Yai a Prachuap.

Zájezd obsahoval cestování po pobřeží a ostrovech od Bangkoku po Ko Chang, největší thajský národní park Khao Yai, jako třešnička na dortu město tří zálivů Prachuap Khiri Khan a bonus darovaný dlouhým přestupem v Pekingu v podobě Zakázaného města. V průběhu i teď na mě útočilo tolik zážitků a dojmů, že to nedokážu uchopit a zpracovat. Ale zkusím to.

Kdo? Pavel a já, včetně zraněné nohy a věrné bambusové hole.

Kdy? 29.12.24 – 23.1.25

Jak? Hainan Airlines, autobusy, songthaewy, vany, motorky, sajdkáry, klasické taxi, svým způsobem i kola, krátké přesuny pěšky.

Co bylo? Pattaya, ostrov Ko Lan, tropická botanická zahrada Nong Nooch, Bang Sare, Ban Phe, ostrov Ko Samet, Chanthaburi, Chao Lao Beach a mangrovy, ostrov Ko Chang, Trat, dlouhatánský přesun do Pak Chong, NP Khao Yai, Lilawalai s 25ti hektarovou zahradou, na západní straně Thajského zálivu Prachuap, Ao Manao a Khlong Wan.

Jinými slovy: mix pláží a ostrovů, míst turistických i opuštěných, města osobitá i ošklivá, spousta chrámů, kopců i nížin, nádherná příroda i frekventované silnice lemované řadami krámků, pozorování zvířat v džungli, záplava květin v zahradách, krásná setkání, dobré jídlo (ale rýži si nějaký čas nedám), drahé pivo (u Pavla položka přesahující polovinu nákladů za celý zájezd), masáže.

Podrobněji:

Jako každý jsem samozřejmě věděla, že Pattaya je hlučné turistické město, ale přesto jsme tam strčili nos. Děvčata se na Pavlika svůdně smála a na mě také. Moje obvázaná nožka a pejrakovská chůze o berli vyvolávaly stejně intenzivní emoce a zájem jako roztomilé štěňátko. Zažili jsme až přízračnou atmosféru zábavy a hříchu. Nechala jsem Pavla svému osudu a šla na masáž. Dalo trochu práci najít zařízení, kde opravdu provádějí masáže. Na další den byl plánován výlet za Velkým Buddhou, kam jsem se vydrásala pomocí berle a sebevědomí mi to natolik zvýšilo, že jsem ji tam i odložila. V každém případě stojí za to na kopec vylézt, nejen protože nedaleko je přístav, odkud jezdí trajekty na Ko Lan. Prakticá pozn.: nenech se chytit vtíravými agenturami na začátku mola. Dojdi si na konec, lístek koupíš přímo u/na lodi za zlomek ceny.

Ko Lan je fajn, ale se zkušeností z minulé cesty (třeba Ko Yao) se to nedá srovnat. Našla jsem zde bambusovou hůl, která mě pak doprovázela až do Klučova. Berly jsem se u Buddhy zbavila frajersky, leč předčasně.

Zpět do Pattayi, které jsme měli víceméně plné zuby. Vybodli jsme se tedy na Svatyni pravdy a další věci, které by možná byly zajímavé, a vzali taxi/agenturku do zahrad Nong Nooch.

Nong Nooch JE vysloveně turistická záležitost, ale překvapivě jsme si to užili. Náš taxikář nám doporučil a zajistil program: taneční představení (nádherné), sloní představení (smutné a nemělo by se to podporovat), vzhledem k mé chromé kondici i vláček, který nás provezl po zahradách a Jurském parku. Nevkusným, ale hlubokým zážitkem bylo zvedání od slonů. Oba jsme tedy "zvedaný od slona" a Pavel navíc "štípaný od štěnic", což proběhlo v jiné lokalitě a při jiné příležitosti.

Odcházeli jsme již za tmy do nejbližší vesničky a sháněli se po taxiku. Zde byla poprvé vyřčena okřídlená věta: no have taxi. Nicméně moje chromé koleno zajistilo odvoz do místa, kde jsou hotely a další den jsme pokračovali v cestě. Stylem pláž – chůze jsme došli do Bang Sare, prohlédli wat, okusili místní atmošku a opět zjistili, že no have taxi, ale na několikáté doptání jsme zjistili, že u 7eleven parkují motorky, které by nás odvezly na dálnici a zajistili van do další destinace. O tomto způsobu dopravy vědí jen místní. Pozn.: stálo by zato strávit tu víc času, prozkoumat lokalitu, eventuelně dojít do Sattahip. V dané situaci mi to nožička neumožnila, snad příště.

Ban Phe je pro turisty zajímavé hlavně tím, že odtud odjíždějí trajekty na Ko Samet, ale nás to městečko docela bavilo samo o sobě. Pláže tu jsou také, restaurace nad vodou se skvělými výhledy i jídly, hotely s bazény i bez. Ceny mírné.

Ko Samet. V přístavišti vládne tak sugestivní atmosféra, že jsme se nechali nachytat na agenturu, přestože jsme byli obeznámeni se systémem. Prakticky se nedalo uniknout, chytí, zmatou a nepustí. Jeli jsme drahým trajektem místo normálním pro běžné cestující za normální cenu, což svědčí o thajské šikovnosti v obírání bledých tváří. Bylo to tedy 1 : 1. Samotný ostrov je nádherný: pláže s bílým pískem, průzračná klidná voda, pěkná příroda. Ale: zvláště sever (Kaew beach) je turistický v tom nejnegativnějším smyslu. Draho, přeplněno, lehátka se slunečníky sahají až k vodě. Přesně to, co nechci. Dá se ale popojít či popojet kousek dál, kde už je to v pohodě.

Chanthaburi je městečko trochu ve vnitrozemí a rozhodně stojí za to ho navštívit. Nejen kvůli katolickému kostelu, ale hlavně kvůli nábřeží, buddhistickým chrámům, místní atmosféře. Jezdí odtud hodně autobusů na cestovatelsky zajímavá místa, ale informací o jízdních řádech se nedopátráš. Ani na rom2rio, ani na 12go.asia, ani od místních. Jezdí odtud i taxi-songthaew, které jsme vzali za 400 thb do Chao Lao Beach, původně se záměrem projít si mangrovy, což jsme učinili, ale zůstali jsme déle, neboť pláže jsou tu rozlehlé, čisté a prázdné, jen všeobjímající klid a slunce. Písek není tak zářivě bílý jako na Ko Sametu, ale ani proti klasické zlatavé barvě nic nemám. Navíc je tu turistické zázemí střídmé, ceny velmi příznivé a na fresh marketu lze koupit ústřice a jiné lahůdky za hubičku.

Ko Chang je krásný ostrov vhodný pro chození ve vnitrozemí i pobřeží, zvláště když fungují obě nohy, což nebyl můj případ. Byli jsme tedy odsouzeni k plážování, ale to taky ujde. Podnikli jsme i jednu procházku do džungle, Pavel delší než já, dokonce na místa, kde se za vstup platí pokuta 100000 thb. Na můj vkus je na tomto ostrově až moc lidí, takže jsem ráda, že jsem ho poznala, ale podruhé tam nemusím.

Trat je (malé) hlavní město provincie Trat. Centrum i s fresh a night marketem prohlédneš na hodinku. Odtud jsme vyrazili na sedmihodinovou cestu do Pak Chongu, vstupní brány do NP Khao Yai. Měla jsem s sebou stažené knížky od Hanky Stezkové (Tři, Ptačí hotel, Pravidla zdvořilosti a Stůl pro dva), které mi pomohly zužitkovat a užít si i hluchá místa zájezdu. Děkuju, děkuju moc!

Pak Chong je dosti typické a asijsky ošklivé město. Šedá zástavba kolem hlavní frekventované silnice, pak nějaké přívětivější odbočky, kde už to jde. Pár kroků od silnice jsme našli klidné ubytování v dřevěných bungalovech uprostřed zeleně a nedaleko skvělou restauraci nad řekou.

Greenleaf Guesthouse & Tour jsem našla víceméně náhodou a na poslední chvíli. Ještě v noci jsem jim napsala a dohodli jsme se na dvoudenním programu v džungli. Ráno pro nás dojeli a vyrazili jsme na pozorování zvířat. Viděli jsme divokého slona, opice, zoborožce a další ptáky, něco jako jeleny a jelínky, hady, pavouky, vysvětlovali nám i rostliny, liány, průvodci byli báječní, provedli nás pralesem a ukazovali věci, kterých bych si nevšimla ani náhodou. Vlekli s sebou obrovské dalekohledy, kterými nám ukazovali i fotili vzdálené ptáky. Kromě nás byl ve skupince i sympatický mladý pár z Německa (mladík s pečovatelskými a kavalírskými sklony vůči mé nožičce) a starší, mimořádně zajímavý pár z Anglie, Wayne a Hanna. Waine nejspíše vypadl z nějaké knihy Rudyarda Kiplinga. Přesně tak si od dětství představuji anglického gentlemana v divokém tropickém prostředí. Hanna Serafinowicz, dcera polského spisovatele, má velmi dobrodružnou rodinnou historii, ve které oba její rodiče projevili takovou odvahu, že přežili to, co se přežít nedá. Hanna je asi po nich, podniká výpravy do džungle, vyhledává divoká zvířata.

Ubytovali jsme se v resortu Lilawalai s obrovskou zahradou, bazény a restauracemi, tedy s výběhem až příliš velkým pro moji nožičku. V objektu jsme byli skoro sami, pozorovali bílé veverky a kochali se květinami. Rostou tu krásenky, které mívám v zahradě jako letničky.

Odpoledne jsme jeli na další výlet s Greenleaf. V hlavní roli byli netopýři, jednak v jeskyni, kterou jsme navštívili (nic moc), druhak jejich vylétání z jiné jeskyně, a to už tedy zážitek byl. Dva miliony netopýrů každý den, na přechodu svitu a soumraku, vyrážejí na lov. Jejich křídla vydávají prazvláštní zvuk, jejich formace vypadá, že nikdy neskončí, dlouhý černý pruh se rýsuje proti obloze. Kolem jsou připraveni orli, kteří to pojednávají jako pravidelnou hostinu. Lovci jsou tedy na své cestě sami loveni. Naši průvodci na zemi roztáhli rohože, na které jsme si lehli a ke koukání rozdávali různé ovoce. Krom toho byl k dispozici dalekohled, tentokrát na pozorování hvězd a planet, páč náš guide byl fanda do astronomie. To si teda s Pavlikem notovali!

Krom toho výlet obsahoval chrám, výhled na Bílého Buddhu, koupání v minerálních pramenech a průvodcovské výklady prováděné s láskou a s hlubokou znalostí.

Na poslední dny jsme měli v úmyslu vrátit se na okouzlující Chao Lao Beach, ale Hanna s Waynem nás poslali do Prachuapu, města tří zátok, několika nádherných chrámů a oprsklých opiček. Relaxovali a cpali jsme se na Ao Manao Beach, což je vlastně vojenský prostor, kde by se člověk měl prokázat pasem a určitě musí do 18 hod vymajznout.

Khlong Wan je rybářské městečko na jih od Ao Manao, kde bělouše skoro nepotkáš. V rámci ubytka často bývají i kola, což jsme využili. Pro mě bylo kolo bez šlapek, pro Pavla s. Vypilovali jsme styl jízdy, kdy mě Pavel tlačí a já kvičím, páč se bojím o svou nožičku i o život. Dá se říct, že jsme budili pozornost. Takto jsme objevili překrásné místo u pláže a hned jsme tam zůstali. Pavel jel vrátit kola, rád, že mě nemusí tlačit a já se odtamtud nehla, rovnou nás ubytovala v bungalovu s balkonem a výhledem na moře. Místo se jmenuje Rosana Cafe Library + Baan Forty a kromě pláže, klidu a slunce nabízí fakt skvělé kafe. Přiznejme, že moře není tak úchvatné, jako na Ko Sametu a možná ani na Ao Manao, ale pořád to je ok a ten klid, v podstatě soukromé využití, protože krom nás tam nikdo nebyl, stojí za to se tam vrátit. A to rozhodně udělám.

Bangkok jsme celkem podrobně prohlíželi při minulé cestě před více než deseti lety. Tentokrát jsme zvolili Siam Square, supermoderní centrum, kde jsme si připadali jak ve sci-fi. V pěším dosahu (i pro mě) jsme našli ubytko v oblasti s atmosférou čirého obyčejného Thajska, úzké uličky, malé obchůdky, trhy, street food, špinavá říčka. Cesta na letiště odtud trvá asi hodinu vlakem.

Díky ceně piva a tomu, že je Pavlik fouňa a odmítá se ubytovat v levnějším zařízení se sdílenou koupelnou, vyšel zájezd dráž, než jsem očekávala, přes 40 tis i s letenkou a masážemi, ale i tak je to v pohodě a za ty zážitky to stojí.