Černá Hora - mix 24

Základní komentovaná fotogalerie je zde. Doplňková, která se týká jezer, se usadila tady.

Do Černé hory se jezdí na hory, to dá rozum, to je i v názvu. Tentokrát měla být v hlavní roli Zlá Kolata, což byla, i když v jiném smyslu, než jsem plánovala. A to je na cestování vzrušující i poučné: opustit plány, improvizovat a přežít. To všechno jsem s radostí naplnila.

Kdo? Zas jen moje maličkost.

Kdy? 15. - 22. 8. 24

Jak? S AirMontenegro, Pha-Tivat za necelé 3000 s odbaveným zavazadlem.

Ubytování: různorodé. Pod širákem, v jeskyních, v hostalech, v bungalovu, apartnámu.

Počasí: rozmarné. Ukázkově slunečné i bouřka s kroupama v horách.

Zajímavá setkání: tentokrát byla. Několik.

Z kolik? I s letenkou necelých 12 tis. Užívala jsem si.

Co bylo? Na jeden týden toho bylo opravdu hodně. Z horských věcí NP Lovčen, Prokletje a Zla Kolata, z mořských věcí Tivat, Bar, v náznaku Sutomore a Čanj, obojí ble, z jezer Plavské a Skadarské. Do cesty se mi pochopitelně připletla i města: Tivat, Kolašin, Virpazar, Gusinje, Vusanje, Cetinje, Bar a žhavá a ošklivá Podgorica.

Stručný cestopis:

Tivat jako příletová destinace se mi jeví jako dost výhodné místo. Asi tak deset minutek od letiště je hezká plážička. S dopravou do města Tivat je to spíš blbé, páč tam nic nejezdí, ale pěšky to jsou asi 4 km, přičemž asi v polovině cesty je poloostrůvek se zátokou Luka Janina. Je zalesněný, na kopci jakási rozpadlá stavba, ale jinak pěkné místečko na přespání, což jsem před odletem i učinila.

Hned po příletu jsem očuchala několik pláží, ostrůvek Miholjska prevlaka s klášterem Archanděla Michaela, prošla se po přírodní rezervaci Tivatské saliny a k večeru dorazila k lanovce na Kotor Cable Car na Kuk. Hluchá místa jsem vzala stopem, krásná jsem si vychutnávala pěšky. Lanovka za 11 minut na 3900 metrech ušetří 1316 metrů stoupání. Od pobřeží šup na Kuk s úžasným výhledem na Kotorské zátoky. Na Kuku nečekej idylický klid. Je to místo doslova obsypané turisty, bary, restauracemi a kraválem, a to do nočních hodin. Mazala jsem odtamtud hledat něco na spaní, přechrupla na louce a vrátila se ráno, kdy tam nebyla ani noha a ten idylickej klid přeci jen našla, kochala se a kochala.

Pak jsem vyrazila do srdce Lovčenu, na Jezerski Vrh(1652) s Mauzoleem Njegoše. Přiznávám, že jsem si tam zas stopla auto, přesněji řečeno jsem se slečně vnutila při placení vstupu do rezervace. Jezerski je druhá nejvyšší hora Lovčenu. Ta první, Štirovnik (1748), je nepřístupná, ale tvoří jasnou dominantu celého pohoří. Z Jezerskeho jsem sestoupala luxusní cestičkou do Ivanova korita, asi 5 km, chytla stop do Cetinje (Cetinje 2022), lehce pobyla, najedla a popila, pak busem do Podgorice, rozžhavené jak peklo, což je jediná zajímavost, které jsem si tam všimla. Hlavní město Černé Hory je fádní, šedavé, trochu ošklivé. Tak jsem sedla na autobus a vyrazila do hor, do Kolašinu.

Kolašin je vstupní bránou do NP Biogradska Gora. Malé, pěkné a upravené městečko. Užila jsem si večerní atmošku, ráno vyřídila registraci (zdlouhavý a zbytečný byrokratický proces) a vyrazila do Gusinje, což je sympatické muslimské městečko poblíž hranic s Albánií. Hlavním cílem cesty totiž měl být 2 – 3 denní trek v pohoří Prokletje.

Sotva jsem na hlavním boulevardu Gusinje dojedla oběd, změnilo se zářivě slunečné počasí na deštivé, s ambicemi vydržet tak co nejdéle. Zahnalo mě do kavárničky vedle mešity, kde kupodivu měli i víno. Černohorští a albánští muslimové jsou tolerantní a laskaví. Původní plán byl začít trek, ale bouřka a zatažené hory se netvářily, že by měly pochopení pro toulavé duše. Stopem jsem dojela do Vusanje, rovnou do hospody u vodopádu Grlja. V dešti jsem pošmajdala po okolí, došla k vyvěračce Oko Skakavice, našla jeskyňku na spaní. I tak to mělo své kouzlo.

Další den jsem vyrazila brzo ráno na možná dvoudenní trek. Plán byl vylézt na Kolatu (2535) a pak jít do Plavu, ale předpověď počasí nebyla nic moc, tak jsem doufala, že aspoň na Kolatu a pak zdrhnout před bouřkou, která byla ohlášena na odpoledne s 50ti procentní pravděpodobností. Výstup, 10 km, 1400 převýšení, byl famózní. Některé prameny uvádějí, že Zla Kolata je nejvyšší hora Černé Hory, což by i byla, kdyby, nemůžu si pomoct, neležela v Albánii. Druhá nejvyšší hora, Maja e Rosit, 2525 je přímo na hranici, což bych uznala a mám jí v merku, až budu zas někdy na severu Albánie. Až teprve Bobotov Kuk (2523) je ryze černohorský kopec.

Počasí při sestupu mě ušetřilo úvah, zda pokračovat v plánu na dvoudenní trek. Blýskalo, pršelo, foukalo, přidaly se kroupy, vypadalo to jak předehra k apokalypse. Nebylo kam se schovat. To značně urychlilo tempo evakuace. Přestal jít mobil a gps, ztratila jsem značku, promokla na kost a co chvíly sebou praštila o zem. Zjistila jsem, že mě ta situace zvláštním způsobem baví. Asi protože se do toho namíchal adrenalin a přepla jsem se do režimu přežít.

V sedle Bora jsem potkala skupinku unavených a vyděšených mlaďochů. Měli v úmyslu jít do Ceremu, což bylo v dané situaci daleko. Odklonila jsem je tedy na nouzový směr Vusanje, protože za necelé dva kiláky sestupu jsme měli záchranný bod, safe place, mrňavou kolibu.

Koliba byla naprosto kouzelná. V malé místnůsce, která sloužila jako kuchyně, ložnice i obývák, se tísnilo asi dvacet promočených lidí. Uprostřed byla kamna, na kterých paní domu vařila a prodávala čaj ostošest. Když už nás všech měla dost a prodala hóóódně čaje, zavolala z džíp, který nás postupně svážel dolů. Dostala jsem se hned do první várky i se svými mlaďochy a tím začala nová kapitola mojí cesty i změny pohledu na mojí angličtinu.

Jména jsem zapomněla, ale vzpomínka na ně mi vydrží dlouho. Byli neuvěřitelně milí, chovali se ke mně s laskavostí a respektem. Australanka, Irka a dva obrovití Dánové (2m). Nechodili spolu, "jen" kamarádili. S horama neměli moc zkušeností, ale jinak cestovali kontinenty jakoby se nechumelilo. Ubytovali jsme se ve společném bungalovu, nechali mi vybrat postel, pustili mě první do sprchy, dělali mi různé laskavosti. Asi protože jsem o generaci starší? Bylo o čem s nimi mluvit. Při té příležitosti jsem zjistila, jak mě moje angličtina omezuje. Je zastaralá a špatně rozumím rodilým mluvčím. Neznám moderní výrazy, you rock, how are you doing?, frázová slovesa. Časový skok do 16.9.24: každý den 1 – 2 hodiny poslouchám videokurzy Vanessy, konzultuji s chatbotem, koukám na anglicky mluvené filmy (porozumění zatím nic moc).

Dalšího dne jsem došla po turistické červené do Gusinje, odtud busem do Plavu. Plavské jezero je překrásné, něco času jsem proplavala, něco prošmajdala okolo. Seznámila se se sympatickým párem Ukrajinec – Ruska. Jejich syn žije v Petrohradu, oni kousek od Kyjeva. Příbuzenstvo v obou zemích. Už chtějí konec války bez ohledu na to, kdo vyhraje. Kdy ta válka skončí? Až Západ přestane dodávat zbraně. Přejí si to. Nevím, jak moc to je rozšířený názor.

Navečer se zas spustil déšť, tak jsem vlezla do autobusu do Kolašinu, přespala tam a ráno se vydala legendárním vlakem do Virpazaru. Panoramatická jízda po této trati je samostatný a plnohodnotný zážitek, zvláště když jsi ve společnosti místního bonvivána a senzační rakije.

Z Virpazaru startují plavby po Skadarském jezeře. Nádhera! Před odjezdem na pobřeží jsem si ještě stihla dát skadarského úhoře. Bylo mi po něm blbě až do konce pobytu, takže jsem z tohoto pobytu výjimečně neztloustla, přestože jsem se do té doby cpala a prolévala vínem.

Dojela jsem do Baru, poválela se na přelidněné pláži, vyjela do Stareho Baru, vydala se k vodopádům. Ubytovala jsem se zase v jeskyni, která určitě slouží k nějakým veřejným účelům, protože má vybetonované podlahy. V noci mě vyrušili dva kolemjdoucí mladíci. Usídlili se necelé dva metry od mých nohou, chvilku pindali. Doufala jsem, že se situace vyřeší sama od sebe a odejdou, tak jsem na sebe neupozorňovala. Kluci si začali balit jointa. Ještě chvilku jsem čekala, ale nevypadalo to, že by se někam chtěli hnout. Navíc to třeba mohli být homosexuálové a bylo by trapné, kdyby mě zalehli. Tak povídám: "dobri vječer". No, ještě nikdy, opakuji nikdy, se mi nepovedlo někoho tak vyděsit. Kluci zaječeli, pak dlouho fuckovali, ale pak mi taky nabídli cigáro. Škoda, že jsem si zakázala kouřit, mohl to být veselý večer a mohla jsem se poblít dřív. Takhle jsem se převalovala a trpěla skoro do rána, než jsem tasila skadarskou šavli. Několik skadarských šavlí.

Ráno jsem usoudila, že výstup k vodopádům nedám. Mrákotně jsem dojela na pláž Čenj, ošklivá, přelidněná, hlučná, odtud do Sutomore, o nic lepší, odtud do Tivatu. Poznámka: autobusy na pobřeží jezdí se zpožděním.

Prohlédla jsem si Tivat, ubytovala se na krásném místě na již zmíněném poloostrově. Ráno jsem došla k pláži u letiště a odfrčela domů. Opět se spoustou nápadů, co by se tam dalo dělat, kdyby bylo víc času.