Albánie - hory a moře 2024

Komentované fotogalerie jsou dvě: Dibra a Vlora.

Zajímavá, různorodá, přívětivá Albánie. Má všechno, co si jen dobrodruh může přát. Hory k hlubokým zážitkům, řeky na raftování, moře na odpočinek. Skvělé jídlo. Nádavkem k tomu všemu jsem byla opět překvapena až zaskočena laskavostí jejích obyvatel. Už potřetí.

Kdo? Zas jen já.

Kdy? Druhá polovina června

Proč? Protože jsem nutně a efektivně potřebovala zrekonstruovat duši i tělo.

Počasí? Lepší nevymyslíš, takže mi stačilo opravdu minimalistické vybavení.

Ubytko? V horách pod širákem, ve městech v hostalech, ve vesničce Verri kvůli údajným medvědům na střeše restaurace

Jak? Letecky s Ryanem Pha-Tirana, místními autobusy a stopem, což je obojí specifický zážitek.

Za kolik? Se vším všudy, s výlety, rafty, masážemi, s letenkou, restauracemi atd. asi 15 tis.

Příprava a zdroj informací: inspirativní stránky Adama Blažeje - https://www.albanie-cestovani.cz/, mapy.cz, i když tam neznají úplně všechno.

Co bylo? Tirana, jako hlavní téma oblast Dibra: Peshkopi, lázně, rafty na Drinu (Drini i Zi), Radomire, výstup na Korab, přechod do Rabdishtu přes jezero a horu Grames, podhorské vesničky Belove a Cerjan, pak jsem nabrala směr pobřeží, takže Drač, laguny Divjake-Karavasta, Vlora, výlet na lodi v mořském národním parku Karaburun-Sazan (ostrov, jeskyně, pláž na poloostrově Karaburun). Zakončila jsem to v pohoří Dajt v oblasti Shengjergj, páč se mi stýskalo po horách.

Cestopísek:

První noc jsem se ubytovala v Tiraně, zrovna v době, kdy se hrál nějaký důležitý fotbalový zápas mistrovství Evropě. Atmosféra nepopsatelná. Na Skanderbegově náměstí obrovské plátno a řvoucí davy, v každé restauraci, kavárně, baru taky plátno a spousta lidí, všudypřítomné duc duc duc. Můj hostal Tufina byl sice nedaleko centra, ale byl tam klid a starostlivý personál. Pán na mě kouknul a prohlásil: "ty jsi Češka a jedeš na sever" a pak se mě snažil od cesty odradit, šermoval statistikami, kolik Čechů, Slováků a Poláků tam zařvalo, že prý to je naše specialita.

Takže šup do regionu Dibra. Z Tirany tam jezdí docela často minibus. Cesta v horku bez klimatizace je tak trochu výzva, ale stojí za to ji podstoupit. Vylezla jsem v Peshkopi, což je něco jako hlavní město regionu a také lázně. Prohlídka města moc času nezabere, atmosféra je tam milá, domácká. Kdo chce do hor, nejspíš se potřebuje dostat do Radomire. Jezdí tam autobus 1x denně v 7 ráno a nebo taxík. A nebo to jde stopem. To jsem zvolila já, dostala jsem se tam po třech přískocích, co řidič, to jiný příběh, komunikace v angličtině, italštině, posunčině a provětrala jsem i celou svou slovní zásobu v albánštině, která počtem slov nedosáhne na dvojciferné číslo. V Albánii se ještě lze pěkně domluvit řecky, ale to mi moc nepomohlo. Současná generace jezdí pracovat do i Německa, tedy dalším styčným jazykem je němčina. Zkrátka spousta Albánců mluví alespoň jedním cizím jazykem a když ne, tak zavolá na kohokoliv kolemjdoucího, aby pomohl.

Radomire je vesnička, která se začíná zaměřovat na zvídavé turisty. Projevuje se to tím, že má dva hostaly a v nich dvě restaurace. Samozřejmě jsem prošmejdila i původní místňáckou část, seznámila se s malým Amenem a jeho rodinou, stádem krav, koz a se psem, kterého jsem pojmenovala Baryk, neboť místní zvířatům jména nedávají, jak mě poinformoval Amen. Baryk je robustní bílý pes, vstřícný, ale nevtíravý. V noci mě hlídal, část dne mi dělal společnost při výstupu na Korab.

Korab, 2764 m, je nejvyšší hora Albánie a Makedonie. Podle mě teda leží jen v Makedonii, ale to je fuk, zkrátka dominuje celé té odlehlé oblasti. Dá se tam dostat dvěma cestami, ideálně je spojit do okruhu, jako jsem to udělala já. Hodí to 21 km s nastoupanými 1500 výškovými metry. Cesta je místy i značená, není to nijak náročné, výhledy jsou ohromující, příroda nádherná, ale to nemusím psát, na to si v Albošce rychle zvykneš.

Přespala jsem nad Radomire, rozloučila s Barykem a vyrazila na dvoudenní přechod do Rabdishtu. První část byla kochací- flákací- koupací, jezero Grama nádherné, čisté, teplé, prostě idylka podtržená stádem koz. Byly přítulné, přišly si mě prohlédnout tak zblízka, že mi skoro převrhly pivo. Nedaleko jezera jsou chatky, ve kterých lze přespat, ale já tam byla v době církevního svátku Mubaraha, tak byly obsazené místními, kteří si užívali volna. Přespala jsem tedy na kopci uprostřed scenérií, na kterých si Bůh opravdu dal záležet a pozorovala barevné efekty západu i východu slunce, šťastná jak blecha v kožichu.

Druhý den byl o chlup náročnější, vylezla jsem na horu Grama/Mali i Grames, 2345 m.n.m., sestupovala rozkvetlými loukami, bloumala/bloudila mezi vesničkami Cerjan, Belove a Rabdisht. Značení v Albánii funguje sice jen částečně, ale zato zmatečně. Mapy.cz taky neznají úplně všechno, ale nakonec nějak dojdeš. Celkem to dalo 28 km, 1600 m převýšení.

Ubytko v Ragdishtu v hostalu Sabriu je samostatný zážitek. Pan Sabriu a paní Festa jsou báječní, jídlo fantastické. Pochází z vlastních polí a chovu, paní Festa dělá vše domácí, máslo, marmelády, sýry… Sabriu mi ukázal své hospodářství, zařídil mi rafty, masáže, odvezl do Peshkopi do lázní.

Lázně Peshkopi. Za 250 lek jsem si zaplavala v bazénu s horkou vodou, pod kontrolou vlaštovek a sestřičky, která hlídala, aby to se mnou nešvihlo. Naštěstí nevěděla, že využívám i přírodní bazének mimo areál, kde se čvachtám do omrzení. Lázeňskou kúru jsem doplnila masáží za 8 éček a objevila baňkování. V Peshkopi vzniknul zajímavý problém, protože Sabriu mě představil pár lidem. Tak nějak se stalo, že mě zvali na rakii, na kafe a tak. Ozdravné lázeňské efekty tedy asi přišly vniveč a představa, že muslimové nechlastaj taky.

Přespala jsem za říčkou za městem, abych ráno mohla vyrazit na rafty. Kluci mě nabrali zdarma, ze známosti se Sabriem. Raftování bylo parádní, ale Neretvě v Bosně se nic nevyrovná. Vody je na Drinu vždycky dostatek, pěkně teče, zajímavé bylo jedno místo skoro na začátku, pak pohodová dvojka + krása vůkol + Edyho výklad v kostrbaté angličtině. S klukama-kapitánama jsme se skamarádili, dokonce se mezi sebou dohodli, že si ode mě nevezmou peníze, tak jsem jim alespoň 30 euro musela vnutit. Ještě jsem stihla masážku a protože mě od plánovaného výstupu na Velivar mě kluci odradili kvůli tomu, že je horko a tedy aktivní hadi a tedy že tam fakt nemůžu jít sama, tak chytla poslední bus do Tirany a mazala k pobřeží.

Přestup v Tiraně a malá příhoda o Albáncích. Při přestupu do Drače/Durresu jsem si v malinké kavárničce dala kafe a zarezervovala ubytko přes booking. Nasedla do autobusu. Těsně před odjezdem se strhnul rozruch, někoho hledali. Hledali mě. Doběhla sem paní z kavárničky, odhadla, čím pojedu (říkala jsem jí, že spěchám na autobus) a přinesla mi moji kreditku, kterou jsem nechala u ní na stole. Tolik k albánské povaze. No nevím, jestli by mi to takhle vyšlo na Florenci.

Drač. Pro toho, kdo chce pařit to je ideální město. Já večer prokecala se spolubydlícím Vráťou. Vida, jak mi tento způsob cestování hází fešáky skoro do postele, pardón o půl metru vedle. Vráťa je sympaťák z Pienin a jemu tento způsob cestování naopak brutálně nevyhovuje, navrtal ho do toho kámoš, který si povlával dál směrem na jih, ale Vráťovi došla trpělivost a přesně v tom místě a v té chvíli zahnízdil ve Drači, která má (aspoň pro mě) nosnost tak akorát na jednu noc a dopoledne. Koupání d Drači je otázka osobní statečnosti, na kterou jsem si odpověděla "fuj, ne!"

Divjake-Karavasta. Doplácala jsem se sem několika minibusy a stopem, vylezla na vyhlídkovou věž, brouzdala kolem malé laguny, seznámila se s pelikánem Johnem a konečně smočila tělo ve slané vodě na ostrůvku spojeném s pevninou dlouhým dřevěným molem. Dle doporučení jsem si dala úhoře, vínko, užívala si pasívní odpočinek a luxus, jak bylo v plánu. Ono to bylo v plánu alespoň na 3 dny, protože jsem vyškrtaná takovou tou dlouhodobou únavou, ale myslíš že vydržím tak dlouho pohnívat? Strávila jsem noc na ostrově kousek od pláže mezi dunami, čuměla na úplněk, libovala si, jaká to je nádhera, dokonce jsem tam zůstala i kus dopoledne, ale pak se do mě zakously otázky: a co Vlora, jaké to tam je? No a vyštvaly mě do Vlory.

Vlora. Tady začínají krásné pláže. Ta nejslavnější je Lungomare, na kterou jsem dorazila nejdříve, ubytovala se v hostalu, půjčila kolo a objevovala nové i staré město. Kdysi jsme tu byli s Pavlikem, taky na kole, ale moc jsme toho nenaobjevovali, neb jsme pokračovali do Elbasanu a pak dál do Makedonie. Druhý den byl o trochu akčnější, vyrazila jsem na organizovaný výlet lodí, což vřele doporučuji. Loď na kterou jsem se dostala, byla malá, jednoduchá a funkční, kapitán byl pohodář. Tato kombinace mi umožnila sednout si na okraj paluby a nechat si nožky masírovat vodní tříští. Byla jsem jediná z lodi, i když pak se přidali ještě dva další lidi. Vůbec nechápu, proč tam nebyla tlačenice, proč všichni tak způsobně sedí na lavicích. Vždyť jsou prázdniny!

Večer jsem chtěla do Tirany a pak do Dajtu na hory, ale už mi nejel žádný spoj, večer v Albánii totiž nic nejezdí. Tak že pojedu do Ocumi, ale to byl stejný příběh. Tk jsem se ubytovala v hostalu---, který leží asi 2 km od centra, na opačnou stranu než profláknuté Lungomare. A vida, objevila jsem tu ještě pěknější pláže, skvělé restaurace, autentické prostředí. K tomu bohužel patří i negativní stránka, dvě místa s páchnoucími popelnicemi a a odpadky, ale zbytek ok. Hostal je velmi příjemný a lze využít i autobus do centra či na nádraží, jezdí každou celou hodinu. Tak jsem to teda ráno využila.

Dajt. Ráno jsem si ještě stihla prohlédnout staré centrum, sedla do busu do Tirany a těšila se na hory. Doprava v Tiraně z nádraží na nádraží je zdlouhavá a horká. Musíš dojet do centra, pak jiným autobusem odjinud na stanoviště v, odkud jezdí minibus do Shengjergj . Jede v 16 hodin. Co odkud a kdy jezdí musíš vyzvědět od místních. Mnohdy se neshodnou. Z časových údajů vyplývá, že jsem toho už moc nestihla. Chtěla jsem spát u Zaječího jezera, ale mapy.cz tam ukazují cestu blbě, místí si odporují, kudy se tam jde, ale naopak se shodují v tom, že tam nemůžu jít na noc sama, zvlášť když je jisté, že tam zabloudím. Majitel restaurace mě zapřísahal, ať tam nechodím, že mi dá klíče od restaurace, at tam přespím, ráno si prý můžu udělat kavu a vyrazit. To jsem sice nepřijala, ale s radostí jsem se vyspala na střeše, zvláště když mě seznámili s Lisou, který mě hlídal, ráno to šel se mnou a dával najevo radost z mé přítomnosti. No, nakonec jsem vzdala původní plán, došla k úplně jinému jezeru, s Lisou jsme se vykoupali a začali stoupat k Děravým horám, ale to ho už tak nebavilo a když už jsme museli trochu šplhat po kamenech, tak prohlásil, po psím, samozřejmě, že se na to může vybodnout a šel domů. Já to prohlásila o hodinu později a mazala jsem taky. Jen tak tak jsem stihla oběd a autobus do Tirany.

Zase Tirana. Užila jsem si ji v době kovidu vrchovatě. Tentokrát byla mnohem rušnější. Zas jsem přespala v Tufině, zas bylo milo.

Albánie? Tam se budu vracet. Tam je dobře.